2

Zapření
Jan 18,13–27

Napřed ho vedli k Annášovi. Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid.“

Úžasná vlastnost lidské řeči: úplně stejná věta může znamenat dvě různé věci. Ano, bylo lépe, když jeden člověk umřel za lid, ale jinak, než to myslel Kaifáš. Měla to být rada, a bylo z toho proroctví. Ježíš měl zemřít, aby už neovlivňoval židovský lid. Ale když pak zemřel, zasáhlo to duchovně všechny lidi. Byl to jediný člověk, který mohl zemřít za spásu lidstva.
Co všechno znamená předložka „za“? Ve spojení „umřít za někoho“ vyjadřuje zástupnost: „umřít místo někoho“, ve prospěch někoho. Kdyby Boží Syn nebyl zabit od lidí, člověk by definitivně zahynul v odloučení od Boha. Nikdy by neunikl působení bolesti, zla a smrti.

Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem. Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř.

Trochu nečekané konexe a známosti! Takže kruhy velerady a Ježíšových stoupenců byly přece jenom propojeny. Jeruzalémské centrum a galilejská periferie patřily k jednomu náboženství. Ježíš a jeho družina byli židovští věřící, žádná separátní heterodoxní sekta a už vůbec ne ohnisko nějakého cizího kultu. A jeho hnutí bylo známé, jak vidíme, na nejvyšších místech. I osobně.
Ale v této chvíli už je zle. Vypukl konflikt, hrozí to nejhorší. Ježíšovi učedníci nejsou bojovní, ale ani neteční: pomoci mu nemohou, ale chtějí mu být nablízku. Nenápadný příklad pro dobu pronásledování křesťanů.

Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“
On odpověděl: „Nepatřím.“

Ve znárodněných továrnách za našeho mládí byla vrátná zpravidla mohutná figura s pistolí za pasem. Tady v pašijích to byla podle mých představ spíš mladší drobnější služka, která měla za úkol otvírat dveře, ne legitimovat příchozí. Ale i ona musela vědět, kdo tam jde co dělat: veleknězův dvůr nebyla čekárna ani městský park s lavičkami.
„Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“ Tak se nás dodnes ptá zbytek světa. Kolikrát jsme to slyšeli v různých slovních variacích! Někdy je ta otázka jenom udivená, jindy přímo naštvaná. Ty opravdu děláš něco, co nikdo normální nedělá? Ty se fakt modlíš a zpovídáš? Ty skutečně uznáváš to, o čem já od malička slyším, že je to nesmysl a podvod?
Ta otázka je ale zároveň něco jako zpovědní zrcadlo, výzva k zpytování svědomí. Jsem křesťan de facto, nebo jenom de iure podle matriky a rituálních obyčejů? Věřím výhradně v Krista a v jeho Otce, nebo promiskue i v jiné bohy a bůžky? Svědčí o mé víře správné chování, nebo svalnaté řeči? A vůbec: jak dobře znám Ježíšovo učení?

Stáli tam sluhové a strážci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr stál u nich a ohříval se.

Zlý jazyk by mohl říct: hřál se u ohně s nepřáteli Krista! A jestli tam svačili, dal si s nimi! Tak proto se ke Kristu nehlásil, aby se mohl dál ohřívat, aby nemusel do zimy!
Těžko říct, na co Petr u ohně myslel. Bál se o Ježíše, ale taky o sebe. Možná už cítil blížící se dilema: když se přiznám, rozzuřím tady ty kolem. Když zapřu, zarmoutím Toho tam nahoře. Ten ví, co je v každém člověku.
Je mi Petra líto. Zvlášť teď.

Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem nemluvil tajně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.“

Proč Ježíš neodpověděl přímo a věcně? Proč nepronesl stručnou anotaci evangelia a nepředstavil výhody, jaké z něho plynou pro vyvolený národ i pro celý svět? Vždyť měl jedinečnou příležitost získat pro své učení i nejvyšší představitele.
Stejný problém trvá dodnes. Křesťanská nauka není dobová teorie zapsaná v starověkých rukopisech a uložená v archivech ani hermetická ideologie pěstovaná v uzavřených lóžích jenom pro zasvěcené. Denně se šíří veřejně po celém světě. Papež mluví pravidelně v médiích, každý týden přednáší systematický výklad. Evangelium je nejvíce sledovaný veřejně předčítaný text: kolik tisíc lidí asi denně slyší tentýž úryvek a kolik tisíc dalších by se mohlo připojit? Bible a katechismus jsou přístupné na internetu. A přece každou chvíli někdo prohlásí, že naše víra je nesrozumitelná, uzavřená do sebe, historicky vzdálená a prakticky zapomenutá.
Když někdo o křesťanství nic neví, je to jenom tím, že se zatím nevydal ke zdrojům. A když se někdo přesto znova ptá, co my křesťané vlastně tvrdíme a zastáváme, bývá to často schválnost. Náznak záměrné ignorance, kdy člověk tváří v tvář evidentnímu faktu opakuje, že nic nevidí. Jako by si přál, aby to nebylo.

Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“
Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“

Když tě někdo udeří do tváře, nastav mu i druhou: proč se Ježíš nechová podle zásady, kterou sám kdysi vyhlásil?
Nejspíš jsme tu zásadu nedomysleli a chápeme ji jenom v krajních mezích, jako by existovaly jenom dvě možnosti: buď na sobě nechat dříví štípat, nebo důsledně aplikovat krevní mstu. Z Ježíšovy reakce na políček ale vysvítá spravedlnost. Vyváženost. Trpělivost. Teď se ještě hájí a žádá zjistit pravdu. Zítra už nastaví nejenom druhou tvář, ale celé tělo.

Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi.

„Chodit od Annáše ke Kaifášovi“ je pozapomenuté úsloví, které znamená „neúspěšně obcházet různé lidi s prosbou o pomoc“. Jinak též, a zase obrazně, „chodit od čerta k ďáblu“. Ale ta původní věta z pašijí vyjadřuje spíš zmatek a rozpaky. Židovští předáci chtějí Ježíše zlikvidovat, ale zatím nevědí, jak to zorganizovat, „aby se neposkvrnili“. Bezradná velerada.

Šimon Petr stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“
On zapíral: „Nepatřím.“
Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“
Petr to však znovu zapřel. Vtom právě kohout zakokrhal.

Jan už nedodává, že se Petr hořce rozplakal. Jako by to, že zakokrhal kohout, byl jenom časový údaj, že zrovna nastávalo ráno.
Petr zapřel ze strachu. My často zapíráme z lidských ohledů. On se bál o život, my jenom o pohodlí a oblibu v kolektivu. On popřel totálně, že se zná s Kristem. My sice řekneme, že jsme věřící, ale někdy snaživě dodáme, že nejsme fanatici a „některé předpisy“ nebereme tak striktně. Abychom měli klid. A nerušili přátelskou pohodu a společenský konsenzus. Kolikrát takto jednáme v situacích, kdy by Petr ještě nezapíral.