Pašije – část Bible pojednávající o umučení Pána Ježíše Krista – se v římskokatolických kostelích předčítají dvakrát do roka: na Květnou neděli a na Velký pátek. Obřady v tyto dva dny neposkytují tolik prostoru, aby se v kázání udělal o pašijích podrobnější výklad: je to text dlouhý a bohatý na události i na inspirující myšlenky.

Když se blíží Velikonoce, můžeme zkusit začíst se do pašijí pomaleji a po částech, aby nám, až je zase o svátcích uslyšíme, jenom neprolétly hlavou. Následující seriál k nim nabízí docela osobní zamyšlení.

1
Zatčení
Jan 18, 1–12

Ježíš vyšel se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní on i jeho učedníci. To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.

Nepadne jméno Getsemany, jenom potok Cedron. Tenkrát to bylo za městem. Klidné místo, kde se dá nerušeně besedovat s přáteli, ale také ukrýt se v nebezpečí.

Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi.

Pochodně, lucerny, zbraně – nepřipomíná nám to něco? Manifestační výtržnosti, pogromy, davové štvanice na skupinku slabších... Ne, Ježíš nebyl stíhán právem, ani podle tehdy platných zákonů. A stejně tak jemu podobné oběti až do našich časů.

Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Řekl jim: „Já jsem to.“

Jan nezmiňuje Ježíšovu smrtelnou úzkost, volání k Bohu o pomoc ani krvavý pot: každý evangelista vytváří svůj vlastní „filmový sestřih“ událostí. Tady je Ježíš už vyrovnaný a odhodlaný. Ví, co ho čeká, ale nebojí se. Leknou se naopak jeho pochopové.

Stál s nimi také zrádce Jidáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl: „Já jsem to!“, couvli a padli na zem.

Tomu se říká přirozená autorita: duchovně silná osobnost jenom promluví, a fyzicky zdatní soupeři odpadnou. I když třeba jenom v první fázi, než se situace vyvine. Teď zatím Ježíš své protivníky uvádí do rozpaků a představí je jako pantoflíčkové hrdiny. Dodnes se mi vrací dětský nápad, že kdyby Ježíš chtěl, uměl by uniknout.

Znovu se jich zeptal: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Ježíš odpověděl: „Už jsem vám přece řekl, že jsem to já. Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“
To proto, aby se splnilo jeho slovo: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“

Učedníci nejspíš chtěli utéct. Dostali strach, propadli panice a de facto opravdu utekli, jak to líčí další evangelisté. Ale s tím se nevylučuje, že Ježíš ještě stihl za ně poprosit, vyžádat jim volný odchod. Zase je jiný, i v ohrožení života: stará se o své učedníky víc než o sebe. Miluje víc nás než my jeho. To by nás sice mohlo zahanbovat, ale na druhé straně je to záruka naší budoucí záchrany.

Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus.

Chudák Malchus! Jeho jméno zapsal pouze Jan. Ale měl ještě štěstí, ztratil jenom ucho, a i to mu hned Ježíš uzdravil, jak ale píše jenom Lukáš, povoláním lékař (viz list apoštola Pavla Kolosanům 4, 14). A to, že ho Jan uvádí jménem, mě navádí k soukromému odhadu: co když se tento služebník židovského velekněze stal později služebníkem Židovského krále? Tady by nebyla škoda rány, která padne vedle: jsou mezi námi takoví, které náhlá rána v pravý čas nasměruje lépe.

Ježíš však Petrovi řekl: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“

Nepřidám se k těm, kdo se o Petra otírají a chytří jako generál po bitvě mu vyčítají, jak byl zbrklý a co všechno pokazil. Petr jako duchem slabší doktor Watson vedle bystrého Sherlocka Krista, to je klišé mnoha kázání: má sice svou logiku, ale je nedomyšlené a nakonec Petrovi křivdí. Ignoruje celkový vývoj osobnosti i událostí. Kdo takhle bazíruje jenom na Petrových chybách, ať si představí sám sebe, jak by se v těch situacích zachoval.
Odvážím se tvrdit, že s tím mečem se Petr vytasil v podstatě přirozeně. Že reagoval jako normální chlap, když se jeho nejlepší přítel octne v ohrožení. Ale to platí jenom v první fázi, „a teď vám chci ukázat ještě vzácnější cestu,“ píše apoštol Pavel těsně předtím, než začne Velepíseň lásky (srov. 1 Kor 12, 31). Láska je vzácnější než boj.

Ježíš jistě věděl, že si Petr vzal meč, když šli do zahrady, a nezakázal mu to. Napomenul ho až tehdy, když Petrovi ještě nedošlo, že se má splnit Písmo. A Petr poslechl, i když to možná pochopil až později.
Typický příběh z dějin církve: talentovaný a iniciativní člověk, kněz nebo angažovaný laik, se octne v situaci, kdy se jeví užitečné jednat a nečekat na povolení nadřízeného úřadu. Zasáhne vlastní silou podle vlastního uvážení, vypadá to pozitivně, ale církevní autorita ho vyzve, aby s další akcí počkal nebo úplně přestal. Často ho dost prudce napomene. Blahoslavený, kdo v té chvíli poslechne. A naopak: kdo dál bojuje na vlastní pěst, bojuje čím dál víc jenom za sebe. Často se obrátí proti církvi a přežívá v permanentní revoluci.
Meč a kalich: oba patří k symbolům křesťanství a atributům svatých. Ale jde o to, v jakém smyslu: v rozhodující chvíli Ježíš odmítá meč a přijímá kalich.

Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho.

(pokračování v sobotu 11. března 2017)