Kromě mnoha a mnoha svatých a útešných slov, která stále znovu sděluje celému světu, papež František také občas řekne něco, co pohorší: někdy tu, jindy onu skupinu křesťanů, zejména těch, takových, kteří mají pocit, i když to takto otevřeně neřeknou, že by úřad papeže zastávali lépe než Bergoglio. Ale možná právě tato jeho slova jsou nejvíce potřebná, svatá a útěšná... V katolické církve není jednoty bez jednoty s papežem! A to je vlastně vše.

A každý, kdo chce vrazit klín mezi Benedikta XVI. a Františka, jak jsme toho v poslední době stále více svědky, ubližuje v posledku církvi.

Ježíš často říkal věci, které jeho učedníci neočekávali. Ani my katolíci přece nemůže předem vědět, co papež řekne, k čemu vyzve, v čem povzbudí. Kdybychom to věděli, tak bychom papeže ani nepotřebovali.

Já proto v kritice papeže vidím především bídu víry některých lidí. Bídu víry, která je uvězněna ve stereotypech, v soběstačnosti a v jakési kulturní povrchnosti.

Ale Ježíš není ani stereotypní, ani uvězněný v sobě samém a už vůbec ne povrchní.

Tudíž naše duchovní lenost a neochota ke skutečné službě je příčinou nejednoty s papežem Františkem!

Co s tím? V radosti a důvěře v Boží milosrdenství se modlit za Svatého otce a stejně tak i za naše bratry a sestry, kteří tak nečiní. A vyvarovat se kritiky papeže i v malých věcech. Pokušení k tomu jsou veliká, tudíž na tom ďáblu velice záleží...