Letošní prezidentská volba v naší vlasti mě vedla k hlubšímu zamyšlení nad demokracií, její podstatě a také k hledání odpovědi na otázku, jak je to se spojením katolíků a politiky.
Podle mých, jistě chabých, znalostí historie vznikla první novodobá forma demokracie v Anglii a systém volení zástupců lidí se inspiroval systémem, který používali k volbě svých představených řeholníci. Vyplývá mi z toho, že fungování skutečně demokratického státu počítá s křesťanstvím a vírou v Boha jako s naprostou samozřejmostí. Skoro bych řekl, že je to podmínka jeho fungování. Tato prvotní demokracie měla také v čele státu dědičného panovníka, který jím byl z vůle Boží a ne z výsledku politického čachrování.
V moderní demokracii tedy, na rozdíl od celých předchozích dějin lidstva, začal o všem podstatném rozhodovat „lid“. (Vždyť ani v těch antických městských státech, kde nevládl panovník a o kterých se mluví jako o demokraciích, nevládl ve skutečnosti „lid“ – otroci, na jejichž práci celá společnost stála, byli úplně bez práv...)
Ale jací to byli lidé, kteří začali rozhodovat v demokracii? Lidé vychovávaní ve víře v Ježíše Krista, lidé určitým způsobem zakotvení ve víře (nedělám si ovšem žádné iluze, že by všichni byli dokonalí), modlící se. Z toho mi logicky vyplývá, že měli alespoň základní předpoklady pro to, aby uměli rozlišovat mezi dobrem a zlem a měli v podstatě jasno, co je dobro a co není. V dnešní těžce bezbožné, dokonce bych řekl protibožné, době lidé tuto schopnost ve své většině ztratili. Před sto lety jsme zřídili republiku, která odmítá v oficiální komunikaci i pouhou zmínku o Bohu. Na prezidentské standartě čteme, že PRAVDA VÍTĚZÍ – ale to je jen falzifikace husitského hesla „Pravda Páně vítězí“ – i to problematické husitství, ke kterému se první republika hlásila, bylo pro její oficiální potřebu zdeformováno. Docházím k neradostnému závěru, že bez ukotvenosti alespoň většiny lidí v Bohu, není možné demokracii provozovat jako účinnou formu státního zřízení.
Co ale máme dělat my, katolíci? Znovu jsem uvažoval, co k tomu říká Ježíš. Pokud se nepletu, „politicky“ se vyjádřil pouze dvakrát. S pohledem na peníz daně a před Pilátem. Farizejové jej chtěli dostat do úzkých a zeptali se ho „Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně! Podali mu denár. On jim řekl: Čí je tento obraz a nápis? Odpověděli: Císařův. Tu jim řekl: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mat 22, 17–22). Před Pilátem Pán většinou mlčel – ale vyslovil také dva zásadní výroky; o své „politické“ moci: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud“ (Jan 18, 36). A o moci pohanského římského prokurátora, kterého Židé vnímali jako okupanta: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“ (Jan 19, 11).
Církevní autority nás vyzývají, abychom se společensky angažovali. Ale to myslím neznamená, že máme všichni vstupovat do politických stran a trávit čas na schůzích – ačkoli, jistě, i pro takovou službu má jistě někdo od Boha povolání.
Nemohu se zbavit dojmu, ze naše vlastní, křesťanské, apoštolské poslání je vlastně apolitické. „Chci říci, bratři toto,“ píše svatý Pavel křesťanům do Korinta, „čas je krátký, proto ti, kdo mají ženu, ať žijí, jako by ji neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nic nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jakoby by je neužívali, neboť tento svět pomíjí“ (1. Kor 7, 29– 31). A ti, kdo pracují v politice, jako by v ní nepracovali, dodal bych v duchu těchto slov; svatému Pavlovi jde o to, abychom si ve všech vztazích a aktivitách, které mají schopnost vtáhnout nás a zcela zaujmout, zachovali svobodu a nezávislost pro Pána. Máme s plným nasazením hlásat Boží slovo, obracet nevěřící, podporovat chudé, pomáhat slabým... A pokud bychom to dělali tak, jak nám to Ježíš uložil, byla by situace jiná i v politice.