Na cestě domů
Zcela jiná byla informace na Radio Vaticana, kde jsme se dozvěděli, že papež Benedikt odpověděl jednomu italskému deníku na dotaz mnoha čtenářů, jak se mu daří. Sdělil, že je v poslední fázi svého života (jak jinak, když mu bude 91 let), že mu sil ubývá a že je na cestě domů. Dále vyjádřil radost nad zájmem a láskou, kterou ho čtenáři zahrnují, a popřál vše dobré. Tudíž něco zcela jiného.
V tomto případě si ale myslím, že nešlo ani o úmyslné zkreslení či touhu po senzaci (i když to jistě také), ale o názorný příklad toho, jak naše společnost není schopna uchopit nejzákladnější jistotu a spravedlnost našeho života, totiž smrt. Nejsme už s to člověka doprovázet při jeho umírání a přijmout smrt jako něco nevyhnutelného, ale zároveň také svým způsobem radostného.
Nedávno jednomu členu našeho modlitebního společenství zemřel otec. Jeho rodina je ve většině věřící. Tatínka, který se po delší nemoci rychle zhoršil, s láskou doprovázeli a za pomoci domácího hospice se o něho doma starali. Modlili se, tatínka kněz zaopatřil a zádušní mše byla jakýmsi oknem do nebe. Jistě, i my katolíci jsme citliví lidé, tudíž smutek ze ztráty blízkého člověka je bolestný. Nicméně jakási vůně Boží lásky, něhy a milosrdenství byla na většině pozůstalých znát. Toto považuji za život v opravdové plnosti, kdy ani smrt člověka není koncem naděje.
Jakou naději má ale svět bez Boha? Žádnou! V nekonečných seriálech, které nám vymývají mozky, se setkáme buď s kýčovitým krátkým umíráním na nemocničním lůžku, nebo trapným povzbuzováním stoletého člověka k mnoha dalším rokům s tím, že jeho nemoc se určitě zlepší.
V tomto světle lze těžko pochopit trpělivou, pokornou, radostnou a nadějnou cestu papeže Benedikta XVI. domů. Kam domů? Do náruče svého Otce. Ale i našeho Otce. Je krásné, že i pět let po skončení svého veřejného pontifikátu (ten duchovní stále trvá) je pro nás tento velký muž inspirací a povzbuzením, jak žít život s Bohem v plnosti.