V poslední době lze v Česku pozorovat zvýšenou snahu prosazovat ideologii genderu, která tak postupně proniká zejména do školství i jiných vzdělávacích institucí. Pro stoupence genderismu je přitom příznačné, že se zpravidla brání označení „ideologie“ a hovoří o čistě objektivní vědecké metodě, umožňující překonávat tzv. genderové stereotypy. A pokud je tento „nestereotypní“ přístup v některých případech (zatím) těžko stravitelný, tvrdí, že jde jen o nežádoucí extrémy. Kritiky přitom dehonestují tvrzením, že jsou nevzdělaní, protože neprošli jejich specializovaným výukovým procesem. Někteří tomu bohužel uvěří a přizvukují aktivistům, že v dané oblasti skutečně existují takzvané vědecké přístupy, k nimž je třeba mít respekt, a zejména, že se není třeba ničeho obávat, že se problémy zveličují a přirozený řád věcí není ohrožen.
Jaké ovoce takovéto přístupy přinášejí v praxi zřetelně ilustruje událost, kterou mi letos na podzim vyprávěl můj přítel:
Minulý týden mi naše dcera, studentka střední školy, řekla, že na jedné vyučovací hodině budou probírat homosexualitu, homosvazky a adopce stejnopohlavními páry. Mají se prý rozdělit na dvě skupiny, přičemž jedna bude pro a druhá proti, a bude se diskutovat. Krátce jsme to probrali a shodli se, že není třeba jít do nějakých vyostřených sporů, pouze je třeba (pokojným způsobem) hájit tradiční rodinu a zejména práva dítěte, ovšem za předpokladu, že se bude diskutovat, nikoli přesvědčovat.
Ona vyučovací hodina proběhla. Obě skupiny (protistrany) začaly vzrušeně debatovat a vznikla dost nepřehledná situace, neboť se začali postupně všichni vyjadřovat ve prospěch homosexuálních svazků a adopce dětí stejnopohlavními svazky. Aby učitel situaci „zpřehlednil“ vyzval zastánce tradiční rodiny, aby přišli před tabuli. Tam však přišla pouze naše dcera, která se neschovala do stínu, jako ostatní, v předem prohrané bitvě. Učitel chtěl situaci ještě „vylepšit“ a tak se jí zeptal, jestli je věřící, a když řekla, že ano, poznamenal: „Tak to je jasný.“ Ve třídě následoval výbuch smíchu.
Dcera svým prostým gestem, aniž by se snížila k debatě, která druhou stranu doslova ubíjí argumenty, a ke všemu za dozoru „pedagoga,“ se postavila na stranu pravdy, bez vidiny možnosti vést nějakou rozumnou debatu. Je to pro ni bolestná zkušenost, ale velmi cenná, a věřím, že v budoucnu přinese zejména pro její život plody.
Myslel jsem si, že právo dítěte na maminku a tatínka a jejich společný život ve stabilním prostředí, je jistý a ochrany hodný poklad, který je rozpoznatelný pouhým přirozeným intelektem, bez nutnosti patřit k nějaké církvi. Zdá se však, že žijeme ve společnosti, kde je tento obecný názor ohrožen a intenzivní potřebu jeho obhajoby podceňují i někteří duchovní. Děkujme proto Bohu za každého, kdo má odvahu pojmenovat věci pravým jménem. Nová totalita hrozí! Tentokrát již udeřila v mé rodině.
Došlo však k pozoruhodnému vyústění této školní epizody. Naše dcera si srovnala myšlenky a dnes při hodině se stejným vyučujícím si před třídou vzala slovo. Vyjádřila nespokojenost nad tím, jak vyučující vedl hodinu, a upozornila také na to, že za použití stereotypu, spojil náboženské přesvědčení s jejími postoji na diskutované téma. Vznikla tak možnost, aby v poklidné atmosféře mohla vyjádřit některé své postoje. Takže úžasné! Učitel uznal chybu (ale neomluvil se). Reakce spolužáků byly veskrze pozitivní. Někteří uznali dceřinu odvahu, jiní připustili argumenty a jiní se zase zamýšleli nad tím, že forma diskuze vlastně mohla někomu ublížit. Odpoledne a večer pak dostala dcera od spolužáků ještě několik pozitivních zpráv. Dokonce jeden z nich, který se té minulé hodiny fyzicky neúčastnil, jí vysekl poklonu, vyjádřil zklamání nad tím, že nebyl přítomen a dokonce se „přiznal“, že je také věřící. Zde se potvrzuje, že na odvaze a bolesti může vyrůst něco krásného.
Myslím, že je dobře se nad tímto příběhem zamyslet právě na svátek svatého Štěpána, který statečně hájil pravdy víry před jejími nepřáteli.