Majetkový vstup českobudějovického biskupství do spořitelního družstva Artesa. To je asi jediná relevantní zpráva, která v uplynulém roce zásadněji pronikla do médií a stala se předmětem diskuse o rozumnosti a účelnosti tohoto kroku.

O hospodaření katolických biskupství se občas něco objeví v regionálních denících, ale jinak, jak se říká, je „ticho po pěšině“.
Že tomu tak nemusí být natrvalo, naznačuje pastýřský list, se kterým se pan kardinál Duka na Nový rok obrátil na věřící pražské arcidiecéze. Z něho cituji:

„Částečné navrácení církevního majetku v podobě naturálního a finančního odškodnění, které je rozděleno do třiceti let, nás staví znovu před řadu problémů, které se nedaly a nedají vypočítat. Ekonomickou samostatnost jsme postavili na třech sloupech – lesní hospodářství, správa domů a jejich výnosy a síť penzionů. Neříkám vám nic nového, že kůrovcová kalamita v rozmezí dvaceti let může znamenat škodu až ve výši jedné miliardy korun. Rovněž tak neváznou jen některé naše projekty, ale i projekty na které bylo navázáno naše hotelové hospodaření. Právem někteří z vás poukázali na tyto skutečnosti a není třeba je zatajovat. Proto jsme se setkali na podzim minulého roku se zástupci farností a plánujeme takováto setkání i v nastávajícím roce. Uvítali jsme i kritické připomínky spolu s nabídkou spolupráce a pomoci. Usilovně pracuje náš tým spolu s členy ekonomické rady na přepracované koncepci, kde musíme také konstatovat, že nová administrativa a nové financování znamená radikální změnu chápání hospodářské stránky života naší místní církve, tj. pražské arcidiecéze. Nejedná se o bankrot, ale o potřebu nalézt rovnováhu“.
Člověk nemusí být psycholog, aby si povšiml, jak opatrně pan kardinál slova volí. A nemusí být ekonom, aby vytušil, že v době spíše krátké se o ekonomické situaci českých a moravských biskupství mluvit začne. Byť to nebude z iniciativy samotných biskupství, ale daleko spíše pod tlakem hospodářské reality.

Střízlivě o restitucích

Začíná být jasné, že vydaný majetek ani v investice proměněná dočasná renta ekonomickou stabilitu biskupství nezajistí. Kůrovcová kalamita anebo zadrhávající a rozpačitý rozjezd projektů zaměřených na turistický ruch ekonomickou situaci sice zhoršují, ale hlavní příčinou toho stavu nejsou. Příčinu je třeba hledat na výdajové straně rozpočtu.
Stručně řečeno, a odpůrci církve si mohou vykládat co chtějí, ekonomická odluka církve od státu, jejíž součástí částečná restituce byla, neznamená pohádkové zbohatnutí církve ani posílení jejího vlivu. Bylo to prostě politicky správné rozhodnutí, které ovšem bude církev ekonomicky dost bolet!

Neradostná bilance

Zůstaneme-li u pražské arcidiecéze, výroční zpráva za rok 2018 uvádí společnou ztrátu arcibiskupství, farností a kapitul ve výši 112.765 tis. Kč, tj. necelých 12% z celkových výnosů. Z porovnání hlavní a vedlejší (hospodářské) činnosti vyplývá, že ztráta u hlavní činnosti činí 193.994 tis. Kč. Zisk z hospodářské činnosti, 81.229 tis. Kč, tuto ztrátu nemůže kompenzovat.

Nejedná se přitom o žádný výkyv, rok 2017 skončil rekordní celkovou ztrátou 155.107 tis. Kč, rok 2016 ztrátou 26.541 tis. Kč a rok 2015 ztrátou 52.277 tis. Kč. Kumulovaná ztráta za poslední čtyři roky tak činí bezmála 350 mil. Kč.

Pro vyváženost je třeba zmínit, že díky investicím uplynulých let roste hodnota majetku arcidiecéze. Jen v roce 2018 činila prostavěnost v úhrnu 198 mil. Kč. Arcidiecéze má upřímnou snahu se o svůj majetek řádně starat.

Promítneme-li do této řeči čísel uvedený úryvek z pastýřského listu, ze kterého lze usuzovat na snížení výnosů z hospodářské činnosti, není na ekonomické perspektivě arcidiecéze pranic růžového.

Krocení výdajů

„Musí dojít k restrukturalizaci na výdajové stránce hlavní činnosti, protože pouhým zvyšováním výnosů a snižováním nákladů v hospodářské činnosti dostatečný zisk pro zajištění duchovenské služby bez dalšího nezajistíme,“ říká v rozhovoru pro časopis Ekonom Antonín Juriga, výkonný ředitel Arcibiskupství pražského.

Výdajům hlavní činnosti dominují osobní náklady, v roce 2018 celkem 172.534 tis. Kč (třetina celkových nákladů) a náklady na opravy a udržování ve výši 135.770 tis. Kč. Tyto dvě položky činí více než 60 % úhrnu nákladů hlavní činnosti.

Zejména na tyto výdaje je třeba se zaměřit, má-li arcibiskupství nastoupit trnitou cestu k ekonomické stabilitě vlastního hospodaření.
V osobních výdajích velký prostor pro úspory není. Snížení již tak značně podprůměrných platů není představitelné a případný úbytek duchovních i civilních zaměstnanců prakticky vyváží nutná platová valorizace v následujících letech.

Zbývají tedy náklady provozní. Stovky kostelů, desítky far a přilehlých hospodářských budov. O všechny je třeba se starat. Většinou se jedná o zapsané kulturní památky na jejichž opravy a udržování se vztahují zvláštní pravidla, která náklady zpravidla zvyšují.
Přitom především ve venkovských částech pražské arcidiecéze stojí stovky kostelů, do kterých nikdo nechodí, mše se zde konají velmi sporadicky nebo vůbec a přes veškerou snahu jsou mnohdy ve velmi špatném stavebně technickém stavu. Podobně jsou na tom fary. Zčásti nevyužívané a chátrající.

Za zamyšlení stojí i to, proč mnozí kněží žijí samostatně na farách, které připomínají zámek a jejich údržba i provoz jsou velmi nákladné.

V posledních měsících se zdá, že vedení arcidiecéze si podobné otázky klade. Například nedávné vyjádření nového generálního vikáře pro hospodaření a charitu (pro internetové Seznam Zprávy) Jana Balíka zní nadějně:
„Základní investicí církve je sloužit lidem: výchova dětí a mladých lidí, podpora rodin, doprovázení nemocných a starých lidí. Základní směr církve tedy musí být investice do pastorace a charity – tedy do lidí. Církev ve své podstatě netvoří majetek, ale lidé.“

Nové paradigma

Od doby, kdy byla postavena drtivá většina našich kostelů a far a kdy byl ustaven farní systém, uplynuly stovky let. Změnilo se snad všechno.

V pražské arcidiecézi, která kromě hlavního města Prahy zaujímá i většinu území Středočeského kraje, žije přes dva miliony obyvatel. Katolických bohoslužeb se účastní asi 35 tis. obyvatel. Živé a početné farnosti jsou v některých městech, venkov, s několika čestnými výjimkami, se dávno změnil v misijní území.

Jenže je to podivné misijní území. Nenaleznete zde pohanské chrámy, posvátné háje ani podivné rituály. Nejpřiléhavěji lze říci, že je zde duchovně mrtvo. A symbolem oné duchovní atmosféry je opuštěný, dosti často zchátralý či alespoň omšelý kostelík uprostřed návsi. Anebo i kostel opravený, dokonce s výrazným přispěním místní samosprávy, který hostí vánoční a velikonoční koncerty, občas si v něm zazpívají děti z místní školy. Místní chtějí mít hezkou dominantu ve středu obce, je v tom trocha nostalgie, snad i dotek posvátna. Málokdy něco víc!

Pokud se pražská arcidiecéze nechce zcela ekonomicky vyčerpat, nechce uštvat a nechat vyhořet své nepočetné kněžstvo péčí o masivně podfinancovaný a mnohdy ničemu nesloužící majetek, musí zcela změnit svůj pohled. Vstřícnějším obcím kostely darovat a v těch nespolupracujících je prostě uzavřít a zabezpečit. Bude to bolestné, ale nutné opatření. Nevyužívané fary je na rozdíl od kostelů možno prodat. A za utržené prostředky například rekonstruovat užívanou faru nebo zakoupit nemovitost, která by jako zázemí kněze a farnosti vyhovovala. Na místě by také bylo uvažovat o modelu společné duchovní správy, který byl zaveden v jiných diecézích.
Co je nejdůležitější? Zkusme si představit, že by arcidiecéze našla zázračný ekonomický model. Všechny kostely bez výjimky by se rozzářily novotou, fary by byly jako ze škatulky, vystavěli bychom nová duchovní centra, na každém poutním místě by stál dům pro hosty, vlídná restaurace nebo alespoň kavárna. Každý farář by měl k ruce několik pastoračních asistentů, technika, ekonoma, částečně placenou ekonomickou radu i farní radu. Mělo by to jen jednu vadu. Ten skvěle financovaný a promyšlený systém by prakticky neměl komu sloužit. Velmi podobně to vypadá v sousedním Německu!

Každý kněz vám dnes řekne, že předat víru v praktikujících rodinách i přivést k plné a živé víře hledajícího konvertitu stojí stovky hodin usilovné práce. Je to ale přesně ten druh práce, který má nejhlubší smysl. Postavit katedrálu v srdci dítěte nebo člověka, kterého svět různě zranil a zklamal, dovést do Boží náruče člověka, který tento svět opouští. To je pravé poslání církve. A všechno, co tomuto poslání neslouží nebo dokonce brání, je prostě nutno opustit!