Přicházím ke tvé soše, Panno Maria, abych lépe soustředil svoje myšlenky, abych se tady před tebou pomodlil.
Ale – proč uhýbám před tvým pohledem, jako bych se ti nechtěl dívat do očí? (Je to jen socha, ale jako bych hleděl na podobenku, jako bych se díval na fotografii někoho drahého; lidé si přece dávají fotografie svých blízkých do peněženky, kterou berou denně do rukou – a je jim jasné, že to je obrázek.)
Panno Maria, chci se k tobě obrátit v modlitbě – ale nechci se ti dívat do očí.
Proč?
Nelžu si: je to proto, že ti nedůvěřuji. Že se bojím, že bys mě mohla zavést někam dál, než kam chci sám jít.
Moje vůle versus vůle Boží – ano: moje vůle versus vůle Boží!
Chci sám držet v rukou volant svého vozidla. Chci sám řídit svůj život; žít život v církvi, modlit se, konat dobro, milovat bližní – ale trvám na tom, že budu mít svůj život, i život v církvi, plně pod kontrolou.
Ale ty jsi, Maria, můj pravý opak.
Co zbylo nakonec z tvého vlastního života, Panno Maria? Života sice zbožného, svatého, žitého podle přikázání Božích – ale nezávislého na Bohu, prožívaného mimo plán Boží podle tvého vlastního plánu? Maminko moje, z tohoto života nezbylo nic, dočista nic, všechno v tvém životě bylo nakonec jen plán Boží.
Tvoje velikost, Panno Maria, a ta je obrovská, a ta je uhrančivá, je jenom velikost Boží.
Přirovnává se to (už jsem to několikrát slyšel) ke svitu Měsíce, který taky nemá jediný paprsek ze svého, všechny dostává od Slunce. Tam, kam by Měsíc nepustil světlo Slunce, by byla tma. Temné místo.
Ale přece, a na to teď s vděčností myslím, maminko moje Panno Maria, Měsíc září jinak. A přece, maminko moje Panno Maria, každý rozliší světlo Luny od světla Slunce, nikdo si je ani na okamžik nezamění.
A přece, maminko moje Panno Maria, je to tak, že bez měsíčního světla by byla záře Slunce chudší, nemohla by někam, kam proniká jen světlo Luny.
A světlo naše, světlo naše, s tvou pomocí, Panno Maria.