Je to nejúžasnější událost, ale v biblickém textu není nijak zvýrazněná. Předěl mezi relacemi o utrpení a vzkříšení je plynulý: evangelisté dál píšou jako zpravodajové, stručně, věcně, bez komentářů a upozornění, že teď nastává v událostech nečekaný obrat.

Známe latinské mše, jak je zhudebnili Mozart, Beethoven a další skladatelé. Samozřejmě se navzájem liší, ale v jednom místě se nápadně podobají: slova „passus et sepultus est“ zpravidla dozní v pianu a přijde chvilka ticha, načež zatroubí fanfáry a sbor spustí forte „et resurrexit tertia die“. Takový kontrast v evangeliu není.

Evangelia o vzkříšení mají v liturgii zhruba stejný prostor jako pašije: čtou se až na výjimky jednou za rok a například při bohatých obřadech Bílé soboty není tolik času se u nich zastavit. Ale když je člověk poslouchá už půl století, nastřádají se v něm nápady a otázky, o které by se rád podělil.

Zprávy z „prvního dne v týdnu“ se dají číst i na střídačku ze všech čtyř evangelií. Existují pokusy seřadit všechny události tak, jak asi šly po sobě, a tím reagovat na celkem oprávněný čtenářský dojem, že každý evangelista je líčí jinak.

Snadno vznikne námitka, že jejich relace jsou navzájem protichůdné. Ale pokud jsou jenom doslova protichůdné, pak se k sobě blíží a nakonec se potkají. 

Z jednotlivých informací můžeme sestavit následující pásmo. Celé pasáže si každý snadno najde v bibli nebo v misálku. Tady postačí za každým citátem zkratka evangelisty. Citujeme liturgický překlad, který už padesát let posloucháme v katolických kostelích.

Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. (Mt)

Na hrob se chodí k někomu, kdo už nepřijde. Ježíšovy známé prostě přijaly fakt, že zemřel. Na to, jak říkal, že za tři dny vstane, asi nemyslely.

Nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. (Mk)

Vždyť ho už v pátek pomazal Nikodém! V pašijích se píše, že ženy se dívaly na to, jak bylo Ježíšovo tělo pochováno. Možná si přitom říkaly: No ovšem, mužští. Po svátcích přijdem a uděláme to pořádně.

Záhy zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce. (Mk)

To není jen kronikářský údaj: vycházelo totiž také slunce, které už nezapadne.

Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk)

Teď by se silní chlapi hodili. A už jsou tady, jako na zavolanou.

Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. (Mt)

Matouš jediný zmiňuje zemětřesení, tady i předtím v pašijích, těsně po Ježíšově smrti: země se zatřásla, hroby se otevřely a mnoho zesnulých bylo vzkříšeno.

Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem. (Mk)

Jak poznaly, že je to anděl? Jak já poznám Božího posla? Asi nestačí to „oslnivě bílé roucho“ (Lk) a „zjev jako blesk“ (Mt): je třeba být nastavený, naladěný na příjem.

Strachem z něho se strážci zděsili a klesli jako mrtví. (Mt)

Stránka z učebnice dějepisu, kterou jsem na rozdíl od jiných nezapomněl: reprodukce kousku středověké malby, na ní ležící vousáč se štítem a pod ní vysvětlivka: „Užaslý žoldnéř z obrazu Zmrtvýchvstání od Mistra Třeboňského oltáře.“ Mnohem větší postavu Krista autor učebnice vystřihl: mohla by kazit mládež.

Ten blesk a zemětřesení budou spíš pro ty, kdo nastavení nejsou. Ale Ježíšovy známé se taky polekaly.

Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. (Lk)

Anděl promluvil k ženám: „Vy se nebojte.“ (Mt)

Ozbrojení omdleli strachem, ale vy bezbranní se nebojte. To jsou úplně nové poměry, které právě zavládly. „Čas je jiný, čas po vzkříšení,“ napsal básník Jan Zahradníček.

„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Lk)

A proč my dodnes hledáme Krista tam, kde není? V staromileckých praktikách, v pochybných teologických experimentech, v apokryfních náhražkách Božího slova, ve falešných uměleckých zobrazeních jeho života, v příliš omezených vlastních představách o něm, ve víře bez skutků, ve frázích odtržených od reality, v líbivě upraveném křesťanství?

„Není tady, byl vzkříšen.“ (Lk)

Stručně a přesně řečeno. Žádný prostor pro dohady a varianty. Není ani podstatné, jak to konkrétně proběhlo.

„Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen.“ (Mt)

Prázdný hrob znamená jenom dvě možnosti: buď to tělo někdo přemístil, nebo...

Jednou budou prázdné i ty naše. Bude nás ještě zajímat místo, kam nás položili?

„A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte. To jsem vám měl povědět.“ (Mt)

Je úžasná tahle skromnost andělů: Já jsem jenom posel. Toto vám mám vyřídit a dál už je na vás, jak to přijmete. Pak se vás ujme on sám, ten, co mě poslal.

„Vzpomeňte si, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Vzpomněly si na ta jeho slova. (Lk)

Naštěstí. Ale my bychom nebyli rychlejší. Je tisíc situací, kdy si máme vzpomenout, co nám říkal, a kolikrát nám to dojde se zpožděním!

Ženy vyšly z hrobky a daly se na útěk, protože na ně padl strach a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály. (Mk)

Zase jako my: kolikrát nic neřekneme, protože se bojíme. A ne jenom přímo o Bohu.

Ale takhle to dál nejde. A jak známe spíš z folklóru, ženy tajemství neudrží:

Rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. (Mt)

Se strachem i s radostí přece prožíváme celý život. Bojíme se o to, z čeho se radujeme. Teď ještě radovat se hlavně z toho a bát se hlavně o to, co je v našem životě podstatné.

Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: „Buďte zdrávy!“ (Mt)

Konečně on sám osobně, ne jenom ve virtuálních zprávách neznámých mladíků. Umřel nám před očima, ale z hrobu vyšel beze svědků.

To je důležitá indicie, že evangelia jsou pravdivá. Kdyby je někdo vymyslel, především by efektně vylíčil okamžik, jak Ježíš opouští hrob.

Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. (Mt)

Typický ženský přístup. Učedníci se mu taky pokloní, ale nohy mu myslím neobejmou. Dokud existuje rozdíl mezi ženským a mužským rodem, jsme lidé.

Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. (Jan)

Toto musel napsat očitý svědek nebo přímý účastník. Kdyby si evangelium někdo vymyslel, proč by sem dával takovou odbočku v ději?

Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. (Jan)

Byl rychlejší a zároveň nesmělý. Zvídavý, ale i kolegiální.

Dokud jsme na světě, taky jenom nahlížíme do hloubky tajemství a vidíme pouhé útržky.

Věroslav Mertl, známý hlavně svými romány, napsal krásné čtyřverší: „Kam to stále hledím? / Do hřbitovních vrat. / Světaběh tam spřede / Boží kolovrat.“

Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. (Jan)

Ano, klíče dostal Petr. Z denního světla se vydal do tmy. Za několik málo dní vykročí z loďky na vodní hladinu.

Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. (Jan)

Tento detail jistě postřehnou všechny hospodyně, které oceňují, když člověk ráno vstane a urovná po sobě lůžko. Kdyby učedníci kradli mrtvolu, asi by v hrobě nedělali pořádek.

Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. (Jan)

Co jsme viděli my, že jsme uvěřili? Jeho ještě ne – zatím jenom pruhy plátna. Náznak čehosi, co se odehrálo ve skrytu, kam teď dopadá jen troška světla zvenku.

Jaké máme v životě indicie, že v něm působí Bůh? Jaké doličné předměty toho, že Ježíš žije?

Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan)

A nám se zas nechce rozumět druhé části Písma, že už vstal. Co to pro nás znamená? Je to jenom pohádka pro útěchu před smrtí? Vymyšlený přídavek k realistickému životopisu? Záznam fantazie učedníků šokovaných Ježíšovou popravou? Starověké obrazné vyjádření, které podle moderních teologů nelze brát doslova?
Na takové otázky si zákonitě odpovídá i věřící. A když si neví rady, může si zavolat pomoc.

+ + +

O pašijích se píše snadněji než o vzkříšení. Utrpení zajímá každého, i když trpět nechce nikdo. Zlé jazyky říkají, že v Dantově Božské komedii je část „Peklo“ umělecky zdařilejší než „Ráj“. A ještě zlejší jazyky tvrdí, že v nebi musí být nuda. „Lidé milovali víc tmu než světlo“ – zapsal apoštol Jan.

Ale to přece není všechno. Bez zprávy o vzkříšení by evangelium nebylo celé a Ježíšův život by nedával smysl. Často až mechanicky opakujeme, že Ježíš za nás podstoupil smrt. Se vší úctou si dovolím dodat, že za nás podstoupil i vzkříšení. Že nám ukázal tuto možnost, kterou my buď popíráme, nebo k ní přistupujeme leckdy tak nesměle a opatrně.

Evangelia se vykládají různě. Ale toto z nich plyne jasně: vzkříšení Krista je alternativa k totálnímu zániku.