Jednou ze známějších obětí pandemie koronaviru se stal jezuita František Lízna: tato smutná zpráva přišla včera, tedy v pátek 5. března 2021. Přirovnáme-li covid 19 k moru, můžeme říct, že smrt pátera Lízny zapadá do jedné z tradic jezuitského řádu: na mor zemřeli mnozí významní členové Tovaryšstva Ježíšova, například svatý Alois z Gonzagy nebo náš barokní básník Bedřich Bridel.

K tradicím jezuitů náleží – nevím, jestli dodnes – také elogium: vypsání života, příkladných vlastností a význačných činů zemřelých členů řádu. Elogia ze starších dob jsou dnes cenným historickým pramenem a často i literární památkou. Následující vzpomínky na Františka Líznu se takovému významu samozřejmě nemohou blížit.Ale název „Elogium“ jim snad bude slušet jako připomínka slavné minulosti, na kterou ta nedávná v mnohém navazuje.

František Lízna byl pro mě jedním z vzácných případů, kdy mediálně známý kněz je i osobně známým. Ale na začátku to tak nebylo: naopak vůbec nevypadalo, že někdy k osobnímu kontaktu dojde. Jeho jméno jsem slyšel nejprve ze „štvavých vysílaček“: roku 1981 se konal v Olomouci proces, při kterém byl páter Lízna ještě s dalšími aktivními katolíky odsouzen za „nedovolené podnikání“, konkrétně řečeno za šíření samizdatu. Je přirozené, že jako student před maturitou jsem ty zprávy sledoval se stejným vzrušením jako příběhy misionářů ze zámoří: některé z těch dalších odsouzených – Josefa Adámka, Josefa Vlčka a Rudolfa Smahela – jsem osobně znal, samizdat jsem od nich vděčně přijímal a Československá televize o tom procesu – světe, div se – vůbec neinformovala. Takže František Lízna: zatím jsem si zapamatoval jeho jméno.

Pak přišel listopad 1989, studenti obsadili budovy vysokých škol a na Filozofické fakultě v Brně se pro ně sloužila mše. Šel jsem na ni služebně jako redaktor lidoveckých novin. Sloužil mně neznámý kněz. Přítomným se nepředstavil ani nebyl představen. Jenom ke mně dospěla „tichá pošta“ účastníků: To je tajný kněz! Úředně má zakázáno celebrovat. Jmenuje se František Lízna. Paměť hned reagovala: Ecce! Hrdina katolického samizdatu! Neměl jsem čas se s ním po mši seznámit, spěchal jsem do tiskárny napsat zprávu. Ale zapamatoval jsem si jeho podobu. Byla neděle, slavnost Ježíše Krista krále: jedno království, které Krista nepřijalo, se právě poroučelo.

Svět se pootočil, byl březen 1991 a já jsem hledal v brněnských kostelích místo varhaníka. Zašel jsem i k jezuitům, ve zpovědnici právě seděl jeden můj známý, slovo dalo slovo a na příští mši mě osobně uvítal rektor kostela Nanebevzetí Panny Marie a představený brněnské komunity jezuitů páter František Lízna: příští čtyři léta byl také mým představeným. Jeden z jeho prvních pokynů byl, abych mu tykal.

František nebyl typický kněz, jakého si představujeme podle většiny. Své úkoly v duchovní službě – výslovně odmítal termín „duchovní správa“ – plnil velmi svérázně: pro něj byla spíš spiritualia než temporalia. Z jeho osudů, ale i z jeho povahy logicky vyplynulo, že se věnoval vězňům, bezdomovcům a Romům. Tak to v církvi chodí, že každý má svůj dar. „Jestli ten kalich nevrátíš, tak přijdeš do pekla!“ řekl naprosto vážně jednomu chrámovému zloději: zakrátko byl kalich zpátky. František svou službu konal s velkorysostí, kterou bohužel leckdo zneužíval. Ale když si vzpomenu na tehdejší až konfliktní diskuse, které se vedly v katolických médiích na téma tradiční a netradiční pastorace, musím dosvědčit, že on se svým způsobem hodil i k té tradiční. Znal jsem ho především od oltáře, ze zpovědnice a sakristie. Když sloužil mši, byl při ní soustředěný jako málokdo. A „tradiční“ rekvizity jako růženec nebo ostatky svatých bral vážně tak jako kluk své hračky: „Nebudete-li jako děti...“

A když už tradiční rekvizity: My věřící jsme dávno zvyklí na kněze bez kleriky, ale naši bližní mimo církev si asi ještě dlouho nebudou umět představit „faráře“ bez toho černého taláru, v jakém je znají z filmů pro pamětníky. K tomu bych rád vylíčil jednu scénu, kterou jsem viděl doslova ze dvou metrů. Brněnští jezuité měli výroční slavnost a rezervovali si separé v jednom nóbl restaurantu. Na vchodu bylo dokonce napsáno křídou: „Zamluveno pro otce Františka.“ Když jsme vstoupili, nevím, jak se stalo, že první šel mladý jezuita, který vždycky a všude chodil v klerice. Vstříc nám šla servírka asi jako ta chytrá horákyně z pohádky: oděná – neoděná. „Vy jste otec František!“ řekla neomylně páterovi v klerice. Vtom si před ně stoupl chlapík v riflích a kárované košili a řekl: „Já jsem otec František!“ Servírka silně znejistěla, ale za vteřinku se smířila s tím, co vidí a slyší. Ano, František Lízna chodil mimo kostel bez kleriky: v tom se podobal většině kněží naší doby.

Pak už následovala jenom náhodná setkání včetně těch mediálních, jako byl portrét v seriálu GEN nebo reportáž o pěší pouti do Compostely. Na jedno z těch skutečných jsem si vzpomněl včera při té smutné zprávě, protože asi bylo naše poslední. František dával exercicie na Hostýně a já jsem tam právě trávil prázdniny s potomky. „Co kluci?“ ptal se mě, a než jsem stačil odpovědět něco obvyklého, jako že rostou a podobně, ptal se dál: „Mají víru?“ Takový byl František: tohle ho opravdu zajímalo. Druhý den jsem šel na mši, kterou sloužil v kapli poutního domu přednostně pro své exercitanty. Ministrovala mu dívenka školačka. To by nebylo nic divného, to známe skoro odevšad. Neobvyklé bylo, že stála vedle něho za obětním stolem a v závěru kánonu – při slovech „Skrze něho a s ním a v něm...“ – jistě na jeho pokyn – spolu s ním pozdvihla obětní dary. Bylo to evidentně proti liturgickým předpisům a podle mě i proti duchu liturgie, protože v ní každý má své místo, ale jsem hluboce přesvědčen, že to nelze Františkovi klást za vinu. On tím nic špatného nemyslel, rozhodně tím nemínil demonstrovat nějakou neposlušnost vůči církevní disciplíně: jak jsem ho znal, byl by poslední, kdo by organizoval revoluci v liturgii. Byl v těchto věcech tak bezelstný, že ho pravděpodobně vůbec nenapadlo, že tím nepředepsaným gestem něco porušuje.

František Lízna měl takovou povahu a způsob vystupování, se kterým se dostal i do míst, kam většina lidí nepřijde už proto, že se tam neodváží. Ocenění těchto rysů jeho charakteru nemá vyvolat komplex méněcennosti: „Jsou rozmanité dary, ale všechny pocházejí od jednoho a téhož Ducha“ (1. list Korinťanům 12, 4 v překladu Ondřeje Petrů). Je třeba být vděčný za ty, kdo dokážou, co jiní nedokážou, i když vědí, že je to potřebné.