1.
Dnes, 30. června, si církev připomíná památku svatých prvomučedníků římských – to jsou křesťané umučení za vlády císaře Nerona roku 64. Svatý Petr, svatý Pavel a desítky, snad stovky dalších.
2.
Možná to nejhorší, co může křesťanskou katechezi potkat, je hlásání evangelia bez Kristova kříže.
Jako by se vytrhaly z Bible stránky, na kterých je vytištěna druhá polovina 26. kapitoly, totiž verše 30 až 75 a celá 27. kapitola v Matoušově evangeliu, dále verše 14, 43 až 15, 40 u Marka, verše 22, 39 až 23, 49 u Lukáše a konečně 18, 1 až 19, 37 v Janově evangeliu. To by mohlo stačit, aby se evangelia stala docela přijatelnou, trochu fantastickou, hezky dramatickou, ale nikoho nerušící knížkou pro čtenáře z bohaté konzumní společnosti.
A vlastně ne. Museli bychom trhat dál: o své oběti na kříži, o své hodině, Pán Ježíš mluví na mnoha místech a připravuje své učedníky na tyto události – i když oni nic nechápou a brání se tomu – stejně jako se bráníme my. Když Petr začne Pánu Ježíši vysvětlovat, že tohle není dobrý nápad, „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ (Mat 16, 22), Kristus ho odráží slovy, jakými na začátku svého veřejného působení odehnal ďábla po pokušení na poušti: „Jdi mi z očí, satane!“ (Mat 16, 23, srov. Mat 4, 10). Jen Petrovi ještě přidává vysvětlení: „Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“ Je lidské bránit se kříži, nepřipouštět si, že kříž čeká i nás.
„Nevíte, oč žádáte,“ říká Pán Ježíš, když jej paní Zebedeová zdvořile požádala o významná místa pro své syny v jeho budoucím království, „můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ A on jim řekl, že jeho kalich sice pít budou, ale místa v budoucím království určuje jeho Otec (srov. Mat 20, 20–23). Na mnoha místech v evangeliu nás Pán učí, že ukřižování se týká i nás.
„Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tak uctívá Boha“ (Jan 16, 2).
Plně to prožily už první generace křesťanů.
3.
V roce 64, za císaře Nerona, zachvátil Řím obrovský požár, který trval skoro týden a zničil velkou část města. Podle římských historiků Tacita (Publius Gaius Cornelius Tacitus, asi 55–120 po Kristu) a Suetonia (Gaius Suetonius Tranquillius asi 69–122 po Kristu), kteří nebyli současníky událostí, zaznamenávali však živou tradici o událostech, město dal zapálit sám Nero, aby mohl vstoupit do dějin jako velký budovatel. Zmizely chudé, nevábné čtvrti antického velkoměsta a na jejich místě vyrostl obrovský palác Domus aurea s pětatřicet metrů vysokou Neronovou sochou z bronzu. Nero byl takový antický Kim Čong-il.
Nero se rovněž považoval za velikého básníka a při pohledu na hořící Řím zpíval své verše o požáru Tróje.
4.
Za skutečné viníky požáru ale označil, jak se v dějinách stává, vhodnou nepočetnou a stylem života nápadně odlišnou menšinu – tou byli křesťané.
Z 19. století, kdy už se vedly přesnější záznamy, známe počet vietnamských prvomučedníků, totiž 117, a korejských, 102, ale nevíme přesně, kolik bylo světců z 1. století, jejichž památku slavíme dnes.
Nero rozpoutal pro nás nepředstavitelně kruté pronásledování křesťanů. O jejich utrpení víme především z Tacitových Letopisů: byli zašíváni do zvířecích kůží a trháni psy, předhazováni v cirku hladovým šelmám, přibíjeni na kříže a zapalováni, aby hořeli jako noční osvětlení při hostině. Byli mezi nimi laici i duchovní, muži i ženy i děti. A šlo o první z mnoha vraždění křesťanů, která ve vzdělaném, osvíceném a kulturním antickém Římě měla následovat v pozdějších desetiletích a staletích.
V našem kulturním povědomí jsou tyto události přítomné, a to především díky polskému spisovatel Henryku Sienkiewiczovi a jeho roku 1905 Nobelovou cenou odměněném a dodnes čteném románu Quo vadis, v němž spisovatel z Tacita čerpal.
5.
Co dodat o mučednictví? Statečnost těch, kdo je přijali, usvědčuje každé naše slovo z planosti a prázdnoty.
Ve všech zemích, kde byla prolévána krev křesťanů, poznáváme, že z obětí mučedníků vyrůstají nové generace křesťanů.
Pokud jde o nás samé, myslíme si, že krvavé mučednictví se nás netýká, je od nás daleko, buď v prostoru, anebo v čase; víme, že právě dnes křesťané pro svoji víru trpí a umírají v nejrůznějších zemích světa, ale je to daleko a komunistické i nacistické pronásledování křesťanů už je přece minulost. Necítíme se bezprostředně ohroženi na životě.
Nevíme ale, jaké zlo může ještě přijít; náznaky i přímo signály tu jsou, víme však také, že budoucnost zná jedině Bůh. A bez jeho vůle ani vlas z naší hlavy nespadne (srov. Luk 21, 18).