Čtu spoustu důvodů, proč je, nebo není na Ukrajině válka. Kdo za tím stojí, o co se bojuje.
V zásadě je k mání několik názorů. 
Většinový, který věci bere tak, jak jsou. 
Tedy že východoevropská velmoc rozpoutala válku, protože neuznává Ukrajince jako národ a jejich země, průmysl a nerostné bohatství se jí velmi hodí pro skomírající ekonomiku; navíc vvycházela z toho, že jí to to bez většího odporu a problémů projde, podobně jako anexe Krymu. Spletla se, Bohu díky! 
Ta část katolických věřících, která vidí ve všem konspiraci, přichází dnes s nejrůznějšími teoriemi a nejrůznějšími důvody války na Ukrajině, z nichž většina vyžaduje od racionálně uvažujícího člověka víru daleko větší, než vyžaduje víra ve zmrtvýchvstání, a fantazii velmi odvážného sci-fi seriálu! Co však je nejpodstatnější: všechny tyto omluvy a pseudodůvody války jsou vedeny s jediným úmyslem: ospravedlnit moskevský režim, jenž prý bojuje proti sorosovsko-americkému spiknutí pod vedením iluminátů k nastolení nové totality, velkého restartu a nevím, čeho všeho ještě, je ochráncem konzervativních hodnot a bojuje vlastně za „nás“, kteří ještě jako jediní vyznáváme hodnoty pravé autentické katolické církve, od nichž odpadl už i papež František!
Musím říci, že takové názory mě už dlouho děsí, ale nejvíce od začátku války. 
Co kdybychom se na věci zkusili podívat z jiného úhlu? Jistě každý věřící může a má být znepokojen stavem tohoto světa. 
Věci, které byly po staletí nezpochybnitelnou hodnotou, jako manželství, pohlaví, zákaz zabíjení nenarozených dětí, eutanazie, jednoznačná sexuální orientace, autorita církve ve věcech víry a morálky, jsou dnes jasně zpochybňovány. Evropa se za podpory establishmentu odvrací od křesťanství a žene se do jakéhosi „podivna“. Svět se ocitá v chaosu a zmatku, jako by v něm skutečně chyběl pevný bod, kterého by bylo možné se zachytit.
Také se mi to nelíbí a je jasné, že mnoho věcí, jako třeba podpora LGBT, je implementována do společnosti uměle. Opravdu se dějí mohutné změny a my, ať už chceme nebo ne, jsme jejich součástí.
Mnozí z nás cítí potřebu bránit tradiční svět a hodnoty, které reprezentoval.
K tomu je potřeba silný vůdce, lídr, který se za nás postaví a za kterým je možné se sešikovat k obraně. Rozumím tomu a chápu to!
Rozumím tomu, že nechceme stát s rukama v kapsách a nečinně přihlížet, jak se svět kolem nás ocitá v troskách. Zároveň bych si dovolil říci, že pokud bych uvažoval alespoň na chvíli jako ďábel, jako Boží nepřítel, pak bych se proti rozvratu, ve kterém se ocitá dnešní svět, pokusil postavit opozici pod vedením „svého člověka“. Člověka, který má ty nejhorší úmysly, ale skrývá je umně pod pláštěm ochránce tradičního světa a jeho hodnot. To by bylo vpravdě „ďábelské“, hodné samotného Lucifera. Pevnost nelze přece dobýt pouze z venku, je zapotřebí i někoho uvnitř. Pokud ten někdo bojuje upřímně s tím, že dělá „správnou“ věc, je to bohužel ještě mnohem účinnější. (Nemálo katolíků v Německu před 2. světovou válkou volilo Hitlera, protože doufali, že ukončí anarchii a udělá pořádek s komunisty, což se také stalo!)
Ďábel je vrah a lhář od počátku. Když lže, mluví z toho, co je mu vlastní (srov. Jan 8, 44). Takže s takovouto taktikou samozřejmě musíme počítat.
Otevřenou válkou, kterou Kreml začal, se odhalil a usvědčil. Zdá se to být jasné a logické. Ale někomu ani válka, mučení lidí, znásilňování žen a dětí, ničení měst a miliony uprchlíků nestačí k tomu, aby se podíval pravdě do očí a uznal svůj omyl. Absolutní ztráta sebereflexe. Ztráta zdravého úsudku v určité oblasti myšlení, jakési klapky na očích, které nedovolují vidět věci, tak jak jsou. To všechno nasvědčuje jakési podivné vazbě a vlivu duchovního charakteru. 
Nicméně, pokud nevede cesta tudy, tak co nás čeká do budoucna? Máme skutečně jenom pasivně přihlížet tomu, co se kolem nás děje? To jistě ne! 
Zkusme hledat Boží řešení, skutečným ochráncem je přece náš nebeský Otec a naše nebeská Matka Maria. Naší zbraní má být především modlitba a obrácení.
A to především obrácení nás samotných! 
Vidím, že svět se mění k horšímu, ale pevně věřím, že Duch Svatý církev neopustil.
Duch Ježíšův nás vede tímto měnícím se světem a i církev se proměňuje. Nevíme přesně, jak bude vypadat svět a církev, ale máme jít v naději. Nepovažujme se za obránce starých časů, které jsou nenávratně pryč a nikdy se nevrátí. Považujme se za budovatele obnovené církve, třeba chudé, ale autentické. Církve, která postrádá světskou moc, slávu a triumfalismus. 
Církve vedené Duchem Svatým v pokoře a pravdě. 
Církve, která rezignovala na vnější světská vítězství, ale je v ní přítomen vzkříšený Ježíš, který je vítězem v lidských srdcích! 
Vím, že je to těžko uchopitelné a kvantifikovatelné, ale nebyl Pán Ježíš právě takový? 
„Moje království není z tohoto světa,“ řekl Pán Ježíš Pilátovi, „kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali…“ (Jan 18, 36).