Patřím do generace čerstvých třicátníků. Kolem mě jsou lidé po vysoké škole, někdy studující, mnohdy pracující. Lidé bez závazků, žijící ve sdílených bytech, s nejistou budoucností, s mlhavými sny o životě. Na bydlení nemají, na svatbu není s kým. Ano, většinou jsou tito lidé singles. Jsou to takoví hledající, neboť jasnou zakotvenost v nějakém prostředí u nějakého úkolu jim hatí to, že jsou na to sami. Nemají pak energii na zdolání svých plánů. Jejich příznakem je, že jsou soustředěni do studentských měst naší republiky. A tak jejich den je vyplněn sháněním výdělku, stravováním, kde se dá (najdou se i výjimky, které se jakoby vařením a pečením vrací k rodinným obědům). A pak nastává večer. Akce stíhá akci. Je potřeba zajít tam a tam. Jedno spolčo, druhé, třetí. Pak výlet a další výlet. A o víkendu je pouť tam a v neděli zase tam. Je potřeba zajít na studentské centrum, na jeden ples, na druhý. A rodiče tento týden vynechám. Třeba konečně na jedné akci potkám svou vysněnou lásku nebo dostanu něco, co ještě nemám. Bůh mi oznámí, co dělám špatně. Najdu se v počítačovém turnaji s vysokoškoláky a zvednu si sebevědomí... Chápu, že na akcích třeba hledají svoji drahou polovičku nebo impuls k duchovnímu povolání. Jenom mi tak přijde, že zahlcenost a rozlítanost právě tomuto úkolu nepomáhá.

Nechci se nikomu vysmívat, nechci na nikoho ukazovat, ale je mi líto skvělých lidí, které jsem potkal a kteří se plácají od jednoho impulsu k druhému a léta jim ubíhají.Nežijeme přítomností, ale budoucností. Nevychutnáme si jeden ples, zapomeneme na dívku v červených šatech, protože je zítra jiný ples. Nenapadne nás po ní pátrat, přece potkám jinou. Motáme se v kruhu. Není špatné hodně se na spolčích modlit, ale zkusit to i někdy sám, v samotě naslouchat, v přírodě, u zurčícího potoka, kde mě napadají samé krásné věci. Bůh chce naši přítomnost, to na třetím spolču nejde. Jedině v tichu se lze zeptat svého anděla strážného, jestli se mám ucházet o děvče v červených šatech, které jsem potkal.

Posledním bodem mé úvahy jsou rodné kořeny. Není náhodou potřeba vrátit se? Do svého kraje, ke svým stařečkům, předkům. Kdo spravuje rodinný majetek, když já běhám po studentských (jinak jistě bohulibých) křesťanských akcích? Pole mého dědečka je pronajato nějakému Babišovi, kterému je jedno, že každoročním přehnojením už tam za deset let nic nebude žít. Chalupa mých prarodičů padá. Rodiče tak tak spravují aspoň něco málo, ale nestačí na to. Ale já? Pípne zpráva na Messengeru, zítra je výlet do Bučovic, mám auto, napiš hned, že se přidáš. Táta volá, típnu mu to. Musím si koupit bagetu na zítřejší výlet. Plánovat, co bude, to nejde. Doma sází rajčata, je po svátku třech zmrzlých. A já zase vyrážím on the road. Přes stažené okénko si vítr pohrává s mými vlasy, aspoň na chvilku zapomenu, že už mi padají a že plešatím.