Včera se po dlouhé době nad naší vesnicí ukázala duha. Kamarádka ji vyfotila a poslala manželovi, který toho času pobývá na pracovní stáži v Číně.

Nikdo z čínských školitelů si nepamatuje, že by něco takového viděl. Jednomu o duze vyprávěl dědeček. Přes smog a mrakodrapy se na nebe nedohlédne.

Já tu duhu taky prošvihnul. Na malém palouku mezi akáty jsem obracel seno a v duchu filozofoval o tom, proč mi musí namoknout i z druhé strany, když už do něj předešlé dva dny vydatně napršelo. Ona sice prababička říkávala, že opakovaně zmoklé a sušené seno je žírné (králíci po něm lépe rostou), ale rubem oné mince je, že se technologický proces sušení neúměrně prodlužuje.

Někdy tou dobou, během lehkého červnového deštíku, duha překlenula oblohu. Mně nebránil ve výhledu mrakodrap, ale krásně rostlý akát v plném květu. A to je voňavější a líbivější překážka.

Počátkem června to na onom palouku vůbec pěkně voní. Spolu s akátem kvete černý bez, a i když jej manželka usilovně češe za účelem výroby lahodné limonády, květů v horních keřových partiích zbývá pořád dost.

Do třetice kvete a voní růže šípková. To je sice, viděno prakticky, pichlavý a nezničitelný prevít, ale svou vůní akátu i bezu úspěšně konkuruje.

Je-li před bouřkou těžký vzduch, člověku se až točí hlava. Dokonalá mučírna pro čímkoli provinilé alergiky!

Po dešti jsem si sedl na lavičku. Je pod stromem, takže deštěm neutrpěla. Chrání ji ořech, který sice letos kvůli pozdním mrazíkům ořechy neurodí, ale o to pěknější má listy. Kromě hrušní a jabloní letos skoro všechny plody pomrzly. Třešně, višně, švestky, dokonce i angrešt.
Jen jedna švestka, co roste až na spodní straně palouku, úrodu mít bude. Asi se k ní mráz přes okolní stromy tak úplně nedoplazil.

Kousek za lavičkou se už tráva neseká. Roste tam tak zvaný ruderální porost. Do metru už mu moc nechybí. Je to taková směska opovrhovaných rostlin. Kopřiva dvoudomá a kopřiva hluchavka, vlaštovičník, svlačec přítula, lopuch, bršlice kozí noha a tři další rostliny, které neznám. Přírodní zahrádka.

Z kopřiv je dobrý špenát, vlaštovičník vypálí bradavice a lopuchem se balí bolavá kolena. K čemu jsou ty další, netuším. Ale nějaký důvod existuje určitě. Například u svlačce maně tuším (to je ta lepkavá rostlinka, co se vám přichytí na kalhoty a po odstranění zanechá spoustu malých kuliček), že ho Pán Bůh stvořil proto, aby mne přibrzdil, když se moc honím.

Kolem osmé jsem hrábě s vidlemi opřel o průčelí hospody a zašel „na jedno“. Ten počet málokdy překročím. Během konzumace půllitru piva stačím zvědět, co je v naší vísce nového, kdo sousedovi naboural plot a kolik včera napršelo (vždycky je to buď moc, nebo málo, akorát to snad nebylo nikdy).

V hospodě je to od jedenatřicátého května jiné. My nekuřáci si jak pánové trůníme u „štamgastovského“ stolu a kuřáci sedí venku pod slunečníkem. Uvnitř je skoro čistý vzduch, i když zdi po tom století (hospodě je 106 let) ještě úplně nevyčichly. Řekl bych, že kuřáci nesou svůj úděl statečně. Hrdě si venku pokuřují, i když je večer chladno a prší. Zbytečně do nich neryjeme.

Konečně, teď mají větší pravděpodobnost, že na rozdíl od nás neprošvihnou duhu!