Uspořádat první podnik z naší obecní plesové sezóny je výhra. Lidé jsou natěšení a tancechtiví jedinci se o místa přímo perou.
Organizátorská moudrost velí pořádat ples po patnáctém dni příslušného měsíce. Pro rentiéry dodávám, že to je ten den, kdy běžný člověk přinese domů výplatu.
Letos se náš, v pořadí již jedenáctý ostrostřelecký ples konal v sobotu dvacátého ledna.
„Pěknejch pár lidí,“ pochvaloval si major Lukáš s pohledem na naplněný sál hostince. „Jenom by mě zajímalo, koho budou příští tejden volit.“
„Určitě pana profesora, kdo by volil toho starýho jezevce,“ přispěchal s odpovědí gardista Filípek. Obvykle bývá s názory pana majora dobře obeznámen.
„Ba, ba, Filípku, voliči toho starýho pardála by se měli šavlí propichovat!“ přitvrdil hodnostně nejvýše stojící člen ostrostřeleckého sboru.
„A to teda ne,“ ozval se nadmyslivec Juchelka, který rozhovor se vzrůstajícím rozhořčením sledoval.
„Až ti, Lukáši,“ v rozčilení zapomněl na hodnost, „budou imigranty kvartýrovat do těch tvejch městskejch realit, to ti po chuti nebude.“
„Že toho starýho kňoura volí tady střelmistr Vodička, komouš jeden stará, to mě nepřekvapuje, ale tebe sem, Juchelka, považoval za normálně uvažujícího člověka,“ kontroval major Lukáš, jinak taky myslivec.
„Kdo je u vás starej komouš, pane majore,“ zachoval zdánlivé dekorum střelmistr Vodička, „můj děda měl fabriku ještě v době, když váš běhal s holým ……“.
„A čím bys nás chtěl propichovat,“ křičel desátník Maroušek. „Šavli má jenom setník a tak tupou a rezatou, že by s ní nerozsek ani šlehačkovej dort.“
Veskrze pravdivá poznámka nepomohla. Atmosféra houstla, ke sporu se přidávaly další údy ostrostřeleckého sboru a hrozil střet mezi početně zhruba vyrovnanými tábory.
„Pánové, pánové. Ples začíná a zahájíme jej tradičně zpěvem naší, rakousko-uherské hymny,“ zachránil situaci kapelník.
O malou chvíli později vyrazila z hrudí nastoupených údů ostrostřeleckých píseň „Zachovej nám, Hospodine“. Okna se třásla a kapelníkovi se mlžila sklíčka brýlí. „Tak krásná píseň! To je jiná, než ten Škroupův lidový popěvek!“
„Chlapi,“ povídá kapelník, když jsme se usadili a chystali se pokračovat v diskusi. „Co jsme? Ostrostřelci! Kdo byl vždycky náš vrchní velitel? Císař osobně! Nevím, jak vy, ale já chci zpátky krále!“
Dlužno dodat, že náš kapelník, kromě toho, že z nás jediný nezpívá falešně, je zapálený monarchista. Proto nás moc nepřekvapilo, když z kapes vylovil volební lístky.
„Karel Habsburský, 57 let, král český, markrabě moravský, vévoda slezský,“ stálo na nich.
„Nebylo by to krásné! Přesně po sto letech od protiprávní usurpace trůnu by se nám vrátil král! Už žádné přímé volby, ze kterých si politici zoufají. A představte si tu krásu, ty zástupy vítající panovníka! Prapory, květinový koberec. A následník trůnu se jmenuje hezky po slovansku. Zvonimír!“ rozplýval se monarchista. (Zvonimír, narozen 21.6.1997, celým jménem Ferdinand Zvonimír, je syn Karla Habsburského a druhý v pořadí na habsburký trůn, tedy následník trůnu; kromě toho má Karel ještě dvě dcery.)
Milá nerealita – tak nazval Miroslav Kalousek snahy monarchistické strany Koruna česká, svého zatím posledního koaličního partnera.
Trochu našemu kapelníkovi závidím. Už jsem v té předvolební řeži skoro zapomněl, jak krásné může být snění!