Já nevím, jestli mám znova porušovat zásady a psát ještě o Ester Ledecké. Vždyť je to trapné: o lyžování nic nevím, patřím k těm několika (málo) jednotkám procent v našem obyvatelstvu, které nelyžují – kdyby byl každý jako já, všechna lyžařská střediska by zkrachovala, na hory se má jezdit v létě, říkám, když je tam teplo a příroda; období zasněženosti je třeba jen tak jaksi přečkat... A teď čtu o zimních sportech a poslouchám odborníky, jak vysvětlují, v čem že je rozdíl mezi závodním snowboardem pro muže a pro ženy a že Ester Ledecká jezdí na mužském snowboardu – a stejně moc nevím, o čem je řeč.

Dělal jsem si včera ráno svou práci, tedy její mechanickou část, a sledoval jsem jednotlivá kola olympijského závodu Ester Ledecké – a držel jsem jí palce, aby získala druhou zlatou medaili. Bylo to pro mě napínavé ráno: v 5.37 se probojovala do čtvrtfinále, v 6.11 do semifinále, v 6.32 do finále... Kdy jindy jsem takto sledoval nějaký sport?
A díval jsem se dokonce i potom v poledne, jak česká závodnice dostává medaili, zní česká hymna a vlaje česká vlajka, doprovázená dvěma vlajkami Německa, jednou zprava za stříbro a jednou zleva za bronz, jak jsem pochopil... A dočetl jsem se, že němečtí sportovní novináři si stěžovali, že když závodila Ledecká proti Němkám, měli problém, chtěli by fandit jí – ale přece jenom, proti krajankám, to jaksi nešlo...
V čem je tedy kouzlo, kterým Ester Ledecká působí na lidi, na které by, podle všech předpokladů, působit neměla?!
Myslím, že je to v tom, že její příběh je příběh o svobodě: máš talent, říkali jí, ale musíš si vybrat, musíš se specializovat, jinak nedosáhneš na vrcholové výsledky, pohyb na lyžích je přece zcela jiný než pohyb na snowboardu, na obojím můžeš závodit tak nejdýl do patnácti! Ale ne, řekla jim sportovkyně, já chci jezdit na obojím po celou kariéru! A teď získala na obojím zlato z olympiády. Dobře vám tak, vy křečovití odborníci!
Dobře vám tak? Jenže právě to by Ester Ledecká, myslím, nikdy neřekla. Když slyším jiné sportovce, jak říkají, jak jsou spojeni se svým výkonem na jedenadvacátém či dvaadvacátém místě (nic proti tomu, já se jim nejen v jejich, ale ani ve svém oboru rovnat nemohu!), uvědomuji si, že příběh Ester Ledecké je také příběh o skromnosti a o vděčnosti, dvou takových vzácných vlastnostech v této egomanické době. Představte si, poslala hned po závodě poděkování „krejčímu“, který vyrobil její závodní kombinézu (to vím ne od ní, ale z rozhovoru, který novináři dělali právě s oním výrobcem). Děkuje rodičům – a když děkuje svému týmu, uvádí jmenovitě jednotlivé členy. (A skromnost vládne i v jejím okolí. Pro pána krále! Když muž, který připravil prkno olympijské šampionce, řekne na kameru, že teď by na jeho místo měl přijít někdo jiný, kdo tu práci opravdu umí, nevěřím svým uším.)
A co nejvíc – ta mladá slečna je zcela bez křeče. Když říká, že jí závodění baví, je slyšet, že opravdu ano. Když říká novinářům: „Jak se máte vy? Já skvěle!“ nebo „Byl to fakt fajn závod!“, slyším, že ji opakování frází pro média štve, ale že to zvládá...
A ještě něco: je to, a možná především, příběh o pevné a soudržné rodině – ale to už nechci rozvádět. Tím bych se dostal do blízkosti tradičních témat Skleněného kostela, a já chci dnes udělat výjimku a psát o něčem jiném.