Ve středu odpoledne k nám přiletělo jaro! Ví to pan soused, který začal poklízet na zahradě, a vím to já, protože jsem důkladně vyvětrala peřiny. Krátce jsme si o tom řekli ve čtvrtek. Zaplať pánbůh! Zaplať Bůh. Pár dní zpátky ale bylo všechno ještě jinak. I u nás mrzlo, až praštělo, a dalo se – několik všedních dní a jediný víkend za celou zimu – bruslit na rybnících. V pátek, v sobotu a v neděli jsme vyrazili také my.

Vzpomínala jsem na básničku, která mi uvízla v paměti z dětských let: „… na rybníce, na potocích / zima jim dá pod nohy/ kousek zmrzlé oblohy…“. Recituji si, když křižuji rybník a sem tam vykroužím nějakou drobnou otočku a oblouček. Naše dvě starší děti bruslí bravurně a už mnohem rychleji než já. Nejmladší dítko zvládlo na bruslích první kroky a musím ho ještě vodit, ale milosrdně mě nechá, abych se projela. Počká na mne a pak zase ruku v ruce cupitáme po hladké ploše. Anebo ho tlačím před sebou, někdy táhnu za sebou. Na závěr naší projížďky neodolá a ponoří si nohu do ledové vody, která se objevila u břehu. Utíkáme rychle domů. Naštěstí to nemáme daleko a další den jsme na rybníku znovu.

Část města, ve které bydlíme, získala o prvním březnovém víkendu na atraktivitě. Rybník pod náměstím je rozlehlý, výhled na zahrady, domy a kostel působivý. Led (až na ta místa u břehu) pevný. Dny už jsou dlouhé, svítilo sluníčko, dalo se bruslit až do šesti. To kostelní zvony ohlašovaly v pátek a v sobotu čas večerní mše.
Dcera druhačka se domlouvala se spolužáky: „Zítra zase přijdeme!“ A my, rodiče, narození v sedmdesátých letech, jsme jihli a vzpomínali: „Vždyť na zamrzlých rybnících a potocích jsme strávili vždycky kus zimy!“ Partičku spolužáků spojilo těch pár dní společným dobrodružstvím. Tu si zabruslili doprostřed rybníka k ostrůvku se stromy, tu se vypravili do zátočiny, aby pozorovali peří po ptačím zápase, tam viděli v ledu zamrzlou rybu. V sobotu odpoledne začali kreslit mapu prozkoumávaného území.

Říkali jsme si: „To je tak skvělé, že se tady potkali, že je to baví, že spolu můžou zažít něco takového!“ V jejich věku jsme dávno běhali sami venku a s dětskou samozřejmostí jsme zvonili na kamarády, ať jdou taky ven, v kteroukoli denní dobu. Ano, stalo se mi i to, že jsem probuzená jarním sluncem, odpočatá a energická, budila sousedy v sobotu po sedmé ráno. (Vyklouzla jsem nepozorovaně z domu, s nikým jsem se neporadila, co mám nebo nemám dělat.) Paní sousedka byla moc milá, i když ještě rozcuchaná.

Matky a otcové ze starousedlických rodin i my „náplavy“ bychom to našim klukům a holkám tak přáli! Alespoň kousek z té svobody pohybu a třeba jen pár hodin týdně z obrovského množství času, který jsme venku trávili. Vozíme a vodíme je zatím skoro všude, ale kdo má starší potomky než sedmileté nebo osmileté, ví, že se začíná blýskat na lepší časy. Od třetí, čtvrté třídy chodívají i v našem městečku děti už častěji samy do školy, na kroužek nebo za kamarádem.
A co na to naši druháci? V pondělí se ve škole dohodli, že budou psát knihu. V úterý Bruslařské dobrodružství rozepsali. A protože sešit v pevných deskách zakoupily hned dvě maminky, bude první i druhý díl. Držíme jim palce, ať se knížka žánrem blíží praktické příručce ze života.