„Ale jo, to víš, že jo,“ řekl jsem, „každej Rus přijde do nebe už jen proto, že je Rus, a Putin bude v nebi hned druhej po Pánu Ježíši. Ještě před Duchem Svatým!“

„Mluvím vážně,“ řekl kolega. „V Rusku se lidé obracejí, vracejí se k víře svých otců, a u nás to všecko upadá.“

„To je dobře, že se Rusové obracejí, až k nám příště přijedou, tak bude jistě lepší, když v těch tancích budou sedět samí zbožní pravoslavní křesťané, než aby tam seděli ateisti,“ řekl jsem jízlivě.

Park byl plný lidí. Mnoho z nich sedělo anebo leželo na trávě, někdo si vzal s sebou i deku, což bylo cosi v tomhle parku za bolševika nemyslitelného, tehdy jsem se úzkostlivě rozhlížel před sebe za sebe, jenom když jsem si dobíhaje tramvaj zkrátil o pár metrů cestu přes trávník.

„Nikdy už k nám nepřijedou,“ řekl kamarád, jako já pamětník ruské sovětské socialistické okupace v roce 1968. „To byl Sovětský svaz, dnešní Rusko je jiné!“

„V čem jiné? Že se jmenuje jinak? Že tam bují ten nejhorší kapitalismus, jaký se v západní Evropě už dávno změnil v sociální tržní hospodářství?“ zasáhl do debaty další kamarád, celoživotní funkcionář strany lidové. A pokračoval: „V čele je důstojník KGB – a naši nepoučení a nepoučitelní komunisti se klanějí směrem k Moskvě a lezou jim do zadku stejně jako před listopadem 1989, to by nedělali, kdyby si nebyli jistí, že Sovětský svaz pod jiným názvem dál pokračuje.“

„Řekněme si fakta,“ prohlásil kamarád, který hájil Rusko (stále ještě klidně, ale viděl jsem, jak mu žilka na spánku nabíhá a jak celý rudne). „Řekněme si fakta: Evropská unie nám vnucuje gender a protirodinnou politiku, svazky osob stejného pohlaví, to všechno v Rusku není možné. Pokud bereme křesťanství vážně, musíme podporovat Rusko a Vladimira Vladimiroviče Putina.“

„To je snad jediné kritérium?“ rozčílil jsem se zase já (naštěstí jsem se neviděl, jak asi vypadám). „To je snad jediné kritérium, prosím tě? Všechny totalitní režimy podporovaly rodinu, Hitler zavíral homosexuály do koncentráku – budeš ho kvůli tomu hájit?“

„Hoši, nehádejte se,“ využil náš kamarád lidovec příležitost, aby se ukázal ve své oblíbené roli usmiřovatele. I když stál jasně na protiruské straně: „Já jsem byl tedy v Moskvě nedávno, není to ani měsíc, a měl jsem z Ruska smíšené pocity, víte. Na jedné straně spousta západního zboží, mnohem víc a luxusnější a ve větším výběru než u nás, a na druhé straně nacionalismus, nacionalismus a nacionalismus. Když jsem jim řekl, že obsazení Krymu bylo hrubé porušení mezinárodního práva, dívali se na mě jak na vraha – prý Krym je jejich z historických důvodů, protože byl jejich vždycky. Tak jsem jim řekl, ať vrátí Kaliningrad Německu, protože ten patřil zase k Německu, a mnohem dýl než Krym k Rusku, Königsberg, že jo. Ne – nedalo se s nima diskutovat...“

Kousek od nás skupina lidí vybalila z tašky malý přenosný gril, i s baterií a začali na něj skládat kousky masa, které si přinesli v igelitovém pytlíku. Trochu moc tučné, zdálo se mi.

„Važme si svobody,“ řekl bratr lidovec. „Nebuďme naivní, neskočme nikomu na špek,“ ohlédl se po skupině u grilu, „nemysleme si, že každý, kdo kritizuje výstřelky v některých politikách Bruselu, je náš přítel...“

Nezamýšlel to asi jako poslední slovo – ale vyznělo to tak. Nějak už se nám nechtělo dál diskutovat. Gril ani deku jsme neměli, tak šel každý z nás domů.