Byli jste v Remeši? Já ano!
Stoosmdesátitisícové město Remeš (v jazyce domorodců Reims) leží v kraji Champagne v severozápadní Francii. Zaujme – alespoň mě zaujalo – živou, klidnou atmosférou.
Nové velké bytové domy se vkliňují mezi ty menší z 19. století. Na řadě domů čtu cedulky, že zde ordinuje lékař, některý z nich se odvolává na univerzitu v Remeši. I zadáte-li si Reims ve vyhledávačích, vybafne na vás spousta klinik; univerzita je mladá, ale renomovaná.
Autobusy a tramvaje
Jestliže na západě někde ruší městskou hromadnou dopravu, tak v Remeši to neplatí: síť autobusových linek je hustá a vozy, moderní a čisté, jezdí často.
V Remeši mají i tramvaj, jednu trasu a dvě linky (na jednom konci totiž jsou dvě konečné, kousek od sebe). Tramvaje, dlouhé vozy, podobné těm, kterým se u nás v žargonu říká porsche, jezdí bez troleje a proud si berou z takové střední placaté kolejnice mezi kolejemi na zemi. Ale jak je možné, že tramvaj jede – ale vám, když na kolejnici šlápnete, to nic neudělá, vám nevysvětlím. Každopádně se v Remeši ukázalo, že není pravda, co se traduje, že totiž to, co vás nezabije, vás posílí: tramvajové vedení v Remeši mě sice nezabilo, když jsem na ně – po delším váhání přece jen šlápl – ale rozhodně mě ani neposílilo.
Katedrála
Remeš – to je především katedrála, zasvěcená Panně Marii. Vrcholné dílo francouzské gotiky. Stavba ze 13. století je mohutná, monumentální, tyčí se nad městem jako symbol církve:všechny okolní domy jsou mnohem mladší a menší.
Katedrála, jako vůbec kostely ve Francii, je majetek státu. Ale snad je tu aspoň nějaká přítomnost církve? Ano, na prvním ze svítících informačních panelů čtu pozdrav od remešského arcibiskupa. Dobrá – ale je tu taky někdy mše svatá? Nic, nikde, ani uvnitř, ani venku ani nejmenší informace v tom smyslu. Vyrážím do města, obejdu s plánkem města pět kostelů, nikde nic. Někde je mše jen v neděli, někde i ve všední dny, ale ne každý den a ne dnes.
Vracím se ke katedrále, musím projít přes vánoční trh a nechat se ohmatat, zda nemám v podpaží zbraň, napadne mě pak zeptat se uvnitř dómu v prodejně suvenýrů (veliká prosklená zářící kukaň, jako jinde na turistických místech). Slečna ví: divine service je dnes v 19 hodin. Mám ještě čas podívat se na operu a Justiční palác. (Jak já nesnáším tu francouzskou státní monumentalitu, manifestaci moci: jsme tady a vládneme; nevěřím, že by v Remeši bylo tolik zločinců, aby to opravňovalo takhle velký a odůvodňovalo takhle bombastický dům.)
Zpět do katedrály. Opět jdu kolem skříňky, kde si každý může vzít knížky, které tam někdo jiný odloží; takové knihovničky jsou i u nás: ale tady vidím pokaždé, když jdu kolem, úplně jiné knihy (jen jeden svazerk se zcela rozbitou vazbou tu stále leží). No jo – Francozi jsou stále ještě národem ne-li čtenářů, tedy jistě knihomolů... Musím také znova přes vánoční trh, kde nic nekupuji, a znovu jsem zkontrolován mohutným černošským strážcem u vstupu. Uvnitř katedrály pak marně hledám, na kterém z bočních oltářů se chystá mše svatá (je mi jasné, že ve všední den to na hlavním oltáři nebude) – nikde nic. Nakonec nacházím skupinku lidí, kteří se u jednoho z oltářů modlí růženec. Ale když skončí modlitbu, odcházejí všichni pryč! Jdu za nimi a vidím, že mizí v jakýchsi nenápadných dveřích. Následuji je a ocitám se v místnosti, z níž vede chodba, a teprve v ní je šipka ukazující, kde se slouží mše svatá. Prý v kapitulní síni.
Hluboká ilegalita!
Mše sama je pěkná, prostá jakýchkoli výstřelků doprava, anebo doleva: důstojná, vážná, soustředěná; francouzská. Nevelká místnost je plná, vejde se sem asi třicet lidí. Třetina přítomných jsou černoši. Jasně, černoši (a asiaté) jsou ve Francii všude – ale třetina jich rozhodně není. Víra je dost na imigrantech.
Umění
Umělecký poklad katedrály. To jsou především sochy: uvnitř i zvenčí je prý celkem přes dva tisíce soch. Katedrála byla poškozena za Francouzské revoluce a následných válek, za první i za druhé světové války. Opravuje se stále a dobře: co je původní, poznám podle poškození, chybí ruka, kus tváře, ale pokud je něco nepoškozené, nepoznám, jestli je to staré, anebo nové...
Uvnitř katedrály vládne meditativní šero a proudí turisté: oboje je dobře – ať lidé přijdou, aby se podívali, co to byl „temný středověk“.
Hledám okno navržené Markem Chagallem a lehce je nacházím mezi jinými moderními okny vzadu za hlavním oltářem; na rozdíl od ostatních moderních okem se mi to Chagallovo líbí. Je celé modré a typicky chagallovské; škoda, že jeho oken tu není více.
Historie
Katedrála v Remeši je korunovační kostel francouzských králů. Sem přivedla svatá Jana z Arku v roce 1429, po vyhnání anglických okupantů, ke korunovaci Karla VII.
Ale královské pomazání přijalo v tomto Božím domě před ním i po něm ještě 24 dalších francouzských králů, celkem tedy 25. A dalších šest francouzským králů se dalo korunovat na stejném místě před postavením této katedrály, a před nimi zde byli korunováni králové germánských Franků.
Poslední (zatím poslední?) korunovace se uskutečnila ještě po Francouzské revoluci a napoleonských válkách roku 1825; Karel X. byl však o pět let později vyhnán a utekl do Prahy. Zatím poslední francouzský král Ludvík Filip, který vládl v letech 1830–1848, se již v Remeši korunovat nedal. Ani francouzští císařové.
Biskupství je v tomto městě od 3. století (dvě stě let předtím, než do Čech a na Moravu začali vandrovat Slované). Na dlažbě dnešní katedrály je připomenuto, že zde byl pohanskými Vandaly v roce 401 zabit biskup svatý Nicasius, stavitel prvního kostela na tomto místě. Nevím, opravdu nevím proč, ale u nás na Vysočině byl svatý Nicasius ctěn jako světec, který chrání hospodářství proti myším.
ICI
SAINT REMI
BAPTIZA
CLOVIS
ROI DES FRANCS,
čteme také na dlažbě.
Chlodvík I. (Clovis I.), franský král, a jeho družina zde přijali křest patrně roku 496 z rukou biskupa svatého Remiga (Rémiho). Ostatní germánské kmeny přijaly křesťanství v ariánské podobě, to znamená, že popírali, že Pán Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Bylo rozhodující, že Frankové, kteří později ovládli celou Evropu od Pyrenejí po Šumavu, přijali právě katolickou víru.
Jejich král Karel Veliký se stal prvním císařem obnoveného, středověkého císařství římského; ten ovšem nesídlil v Remeši, ale v Cáchách. Tak do Cách zas někdy příště.
Zeptám se: byli jste v Remeši?
Zajeďte si tam!