„Tady je větší klid než na dědině,“ říká jeden chlapík druhému uprostřed náměstí ve Starém Bohumíně. Je poledne pracovního dne v půli prosince. Oba odejdou a náměstí je liduprázdné. Ani živáčka, ani autíčka. Jednou za půl hodiny přijede autobus a stejnou cestou odjede.
Za rohem náměstí je gotický kostel, založený koncem 13. století. Nad vchodem má nápis: „Milovaní! Nejste takoví hříšníci, abyste nesměli dovnitř, ale nejste ani tak dobří, abyste dovnitř nemuseli. Váš Otec.“ A nad venkovní bránou upozornění: „Socha Jana Pavla II. je zhotovena z materiálu, který je pro sběrače kovů bezcenný.“ Polský papežse usmívá přes plot parčíku a hned musí vyslechnout modlitbu jednoho návštěvníka z daleka.
V opačném rohu je secesní hotel, nedávno opravený. Před pár lety v něm bylo vietnamské hadrnictví, dnes tu funguje nóbl restaurant Pod Zeleným dubem. Uvnitř je víc lidí než na náměstí. Točí se domácí pivo Oderberg: tak se jmenoval Bohumín za Rakouska a Německa. Oderský vrch.
Hned za hotelem je most přes řeku do Polska. Víckrát jsem tu přešel, když od nás nejezdily přímé spoje, a na vlak jsem nasedl až v první vsi na druhém břehu. Po polsku Chałupki, německy Annaberg: tím druhým jménem se teď nazývá pizzerie poblíž nádraží. Svatá Anna a její dcera jsou vzájemně na dohled: bohumínský kostel je mariánský. Odra už je tu velká, ale pod mostem příjemně šplouchá. Mlha dnes jenom mírně přikrývá přívětivou slezskou rovinu.
Starý Bohumín je na první pohled vylidněné a zestárlé bývalé město. Kde to žije, je Nový Bohumín asi tři kilometry na jihovýchod. Oba Bohumíny odděluje pás polí a příkop mezi nimi nedávno prohloubila česko-polská dálnice. Nový Bohumín roste od poloviny 19. století, kdy vznikla Severní dráha Ferdinandova, a je to typické město železničářů a lidí z fabrik. Nádražní budova je stejně velká a zdobná jako v Brně. V hale je polička s knihami k volnému výběru. Volně si vyberu Náměstí Republiky od Marie Majerové. Na titulním listě stojí krasopisně a s razítky: „Soudruhu Alexandru Masaříkovi u příležitosti ukončení učebního poměru v roce 1976 věnuje závodní výbor ROH železniční stanice Bohumín.“
Čtvrt hodinky od nádraží, už mezi paneláky, je malý, pěkně napěchovaný antikvariát. Jedu si sem pro knihu, kterou zrovna nemá žádný jiný v republice. Cestou zpátky procházím starší ulicí a aspoň na dvou domech vidím cedulku „Leninova“. Jestlipak někde v Německu zůstala nedopatřením Hitlerstraße?
Nejbližší domorodec mě uklidní, že ta ulice se správně jmenuje Štefánikova.
Až se někomu pochlubím, že jsem byl v Bohumíně, určitě se zeptá: „A cos tam dělal?“ Na to je těžká odpověď. Když řeknu, že jsem si ho chtěl prohlédnout, tak nejspíš uslyším: „Vždyť tam nic není!“
To je otázka. Když řeknu podle pravdy, že jsem tam něco kupoval, přesedal nebo přecházel hranice, pak musím přiznat aspoň sobě, že mě potěší, až zase taková příležitost nastane.
Bohumín je ideální místo, kam se můžete na pár hodin schovat, protože vás tam nikdo nezná.