Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným, řekl by možná Vladislav Vančura a já bych s ním kvůli koronavirové pandemii souhlasila. Ale tak, jako má každá mince dvě strany, i doba karantény přinesla také něco dobrého. Pro mě konkrétně to byla možnost být s našimi dětmi. Sice jsem měla současně home office a mnohdy toho dohromady bylo nějak moc, ale i tak to byl velký dar.
Dalším benefitem se stala možnost pracovat venku. Pracuji na Botanickém ústavu, ale vzorky odeberu nanejvýš třikrát ročně a po zbytek času sedím u počítače nebo u mikroskopu. Karanténa však přinesla úžasnou iniciativu s názvem Věda na doma, kterou spontánně započali sami vědci a já jsem se rozhodla do této formy popularizace vědy zapojit.
Začala jsem natáčet rostliny na jejich přirozených stanovištích, brala jsem s sebou dcery a současně je učila prvouku a přírodovědu přímo in situ. Takto intenzivně (ve smyslu délky a frekvence pobytu v přírodě, zabořená nosem skoro do kytek, když jsem je vleže natáčela) jsem jaro ještě nikdy nezažila.
V době uzavření škol se probouzela příroda po zimním spánku. Naše první vyjížďka byla na Kamenný vrch, kde na stepi mezi paneláky v Novém Lískovci v Brně kvetly tisíce konikleců velkokvětých. Potěšily nás i violky vonné a dřín. Protože bydlíme na kraji obce blízko lesa, tak jsme si v dalším období užívaly orsejí, prvosenek, plicníků, sasanek (hajních, lesních i pryskyřníkovitých), medvědího česneku a česnáčku lékařského, pomněnek, violek Rivinových, hrachorů jarních a později kvetoucích konvalinek, kokoříků, kostivalů (lékařských i hlíznatých), lnu rakouského i koruny české květeny – terestrických orchidejí.
V lomu Rasová v Bílých Karpatech jsme dokonce bez jakékoliv domluvy narazili na kolegyni, která tam pro naše popularizační videa právě natáčela tořič, což je orchidej, která svým květem napodobuje hmyzí samičku a láká ke spáření samečka – např. čmeláka. Ten se sice rozmnožování nedočká, ale zato s rozmnožováním pomůže podvodnému tořiči. Snad nejkrásnější procházkou pro nás byla exkurze na střevíčník pantoflíček, který roste asi v šesti trsech nedaleko našeho bydliště. Nikdy předtím jsem neměla čas hledat místo jeho výskytu a věděla jen o vzdálenějších dvou trsech.
Vy, kdo jste to vydrželi dočíst až sem, se možná ptáte, proč to všechno vypisuju?!... Důvod je jediný: fascinace úžasností a pestrostí Božího stvoření. Těch druhů rostlin je tolik! A my k tomu s kolegyněmi zkoumáme navíc i jejich pyly. Tak, jako každý květ je jiný, jsou i pylová zrna každé rostliny jedinečná.
Mojí specializací jsou rozsivky – jednobuněčné hnědé řasy s křemičitou schránkou. Věřili byste, že jich je popsaných už sedmdesát tisíc druhů?! A to jsou jen rozsivky! Cokoliv jsem měla možnost studovat (dva roky medicíny a pak biologii na Přírodovědecké fakultě), všechno bylo tak neuvěřitelně pestré a dokonalé, že to vedlo k úžasu – to prostě nemohlo vzniknout samo! A tak, jak pracuji na videích, říkám si – nemůžu to tam říct explicitně, ale snad to tam někde mezi řádky je – je to všechno tak pestré a úžasné, tak dokonalé – každý osten na pylu sedmikrásky či na pylu pampelišky, každá dírka na ornamentované schránce rozsivky zvětšená několikatisíckrát v elektronovém mikroskopu! To všechno je pro mě svědectvím úžasné Boží lásky a pozornosti: „To všechno je, člověče, pro tebe. Já jsem tě miloval, když jsem to tvořil, já tě tak miluji, že jsem pro tebe zemřel. Jsi pro mě významný. Jsi pro mě důležitý. Jsi můj milovaný syn. Jsi má milovaná dcera.“
Pokud máte chuť podívat se na naše videa, zde jsou odkazy:
https://www.youtube.com/watch?v=yF0A3vqijuY
https://www.youtube.com/watch?v=wQhg93FzLgY&t=1s
Rozpracovaná máme ještě další dvě videa o pylech. Můžete se na ně těšit do konce června. :o)
Doplněno 29. června 2020: slíbila jsem čtenářům Skleněného kostela, že je čekají ještě dvě videa, ale už je jen jedno - na další nějak nezbyly síly a čas; ale i tak to snad stojí za to, zde je link:
https://www.youtube.com/watch?v=8thQaFAkguE&t=3s