Praha je vylidněná jak po moru a Staré Město průchodné jak za našich studií. Kráčím od rodné fakulty k Rynku a cítím málem trému: jak asi vypadá? Snímky jsem už viděl: jaká bude skutečnost?

Od Kafkova domu ještě nic nevidím: výhled zaclánějí stromy. Musím až k radnici, tam, kde padli mečem čeští páni.

Sloup je štíhlý a tak droboučký, že ho převyšují okolní domy. Představoval jsem si, že bude mohutnější a monumentálnější. Je čistý novotou a já se těším, že do mé smrti neztmavne prachem. Zdá se mi křehký: proč s jeho likvidací měli před sto lety tolik práce? A něžně drobná je i ta figura s korunou z dvanácti hvězd, jak praví Písmo: znamení na nebi. Na pozadí mírně zataženého nebe nad Prahou vedle Týnského chrámu, letos na Boží tělo, sto let po zboření a týden po znovuvztyčení Mariánského sloupu.

Tvář zdola nevidím, nebudu tam šplhat jak ten nešťastník, co jí tenkrát hodil smyčku na krk, ale znám ji dobře ze snímků. Je líbezná: jak asi vypadala dívka, podle které ji tvořil barokní sochař? Madony většinou mívají závoj, ale tady ta má jenom krásně vlnité vlasy: pro ni neplatí rada apoštola Pavla, ať si ženy halí hlavu závojem, zato o ní platí hned následující věta, že vlasy jsou pro ženu korunou a ozdobou. A když ji obejdu, vidím, co na snímcích nebylo: ty vlasy se nádherně vlní od ramen až po pás, jako když se rozlévá řeka od pramene k ústí.

Je-li tak krásná kopie, jaký pak musí být originál? A nemyslím ten roztříštěný v lapidáriu. Až mor povolí a Praha se zase zalidní, snad tu budou nejen blýskat fotoaparáty, ale také stoupat modlitby. Snad budou v davech turistů poměrně zastoupení ti, kdo při pohledu vzhůru pookřejí: pozdraví Marii jako kdysi anděl a pokloní se Bohu v duchu a v pravdě, jak je psáno. Jinak to bude jenom krásné umělecké dílo.