U včel

Zdravím z kvetoucích Senomat. Včelky se činí, jen ty stále nižší teploty je brzdí v rozletu. Včela opouští úl, až když teplota stoupne na 10 stupňů. To čmelák, který má lepší kožich, létá už od rána!
Zimu nám přečkalo jedenáct včelstev, jedno zlikvidoval roztoč kleštík. Takové množství těch potvor v úlu jsem ještě neviděl. Přitom jsme všechna včelstva léčili stejně. Ale jsme na tom velmi dobře, mnoho kolegů včelařů má ztráty větší, někteří stoprocentní. Pro dva z nich budeme se Serhijem, mým ukrajinským kolegou, dělat oddělky. Nakoupil jsem pro ně krásné bedýnky z tvrzeného polystyrenu, ve kterých jim bude teplo.
Serhij šel poprvé do našich včel odvážně, bez rukavic a v pantoflích. Když jsme skončili jarní prohlídku, měl jsem na kontě jedno žihadlo a Serhij asi padesát. „Any zlyje,“ komentoval to, prý ne jako u nich na Ukrajině. Mně až doteďka naše včely zlé nepřipadaly, ale jak teď seznávám, byly to potvory od začátku. Ten poměr žihadel vypadal pro mne vypadal příznivě celých pět dní. Šestého dne jsem si sundal ponožku a objevil u místa vpichu temně fialový koláč. Druhý den mi na pohotovosti potvrdili zánět a dostal jsem antibiotika na tři neděle.
„Vypadá to jak lymská borelióza," řekla mi paní doktorka a potvrdila, že už ji roznášejí i včely. Serhij žádné následky nemá, dokonce ani neotekl. Jen by se měl doučit české včelařské názvosloví. Rozpěrák, kuřák a především mateří mřížka mu při vyslovování dělají značné potíže.
Pracuje přes počítač a česky se ani po roce moc dobře nenaučil. A protože pochází z Haliče, neumí ani rusky. Bylo by zábavné nás při práci ve včelách poslouchat. Navíc pracuje velice systematicky a pomalu, takže se občas stane, že držím těžký nástavek a Serhij se zastaví a napůl pro sebe říká: „Meni prišlá taká dumka…“ a začne přemýšlet.

V kostele

V neděli jsme byli na mši svaté. Pan farář si po mši vzal slovo a říkal asi toto:
„Milí farníci! Z rozhovorů s vámi jsem pochopil, že se zdráháte chodit do kněžiště, protože se to nesluší. Že je prostor v kostele rozdělen na část pro kněze a část pro vás laiky. A to je pěkná kravina (cituji doslova)! Dřív to tak bylo proto, že vesničané měli boty samé bláto a kolem oltáře by nadělali svinčík a taky bylo dost kněží a ministrantů, aby si všechno v kněžišti obstarali. Ale dneska je to jinak. Potřebuji pomoct zhasínat svíčky, uklízet nádobí, a tak se nestyďte a pojďte dopředu.“
Pan farář je ještě celkem mladý a jeho argumentační zkratky mne vždycky zaujmou. Nedávno vysvětloval, proč už kněží neslouží mši svatou na původním oltáři, ale na oltáři novém, čelem k lidu: „Lidi měli potřebu furt dávat na oltář, což byl původně normální stůl, samé nástavce a sošky a další haraburdí, až se k tomu stolu zezadu ani ze stran nedalo vůbec přijít. Tak ho šoupli ke zdi a byl z toho ten starý oltář, jak ho známe…“ Asi tak to líčil.
V kostele nás bylo asi čtyřicet. Třetina po mši svaté bleskově zmizela domů, třetina rozpačitě postávala – a třetina vyrazila do presbytáře. Já, protože v mé mysli perzistují rezidua dnes beznadějně archaického sakralismu, jsem šel pomoci s improvizovanou rampou, kterou umisťují do vchodu kvůli paní na vozíku. Nesli jsme ji s pánem mého věku. Rampu udělali z dřevoštěpkové desky o síle 28 milimetrů s pantem, který transport řádně ztěžoval. To monstrum vážilo dobrých šedesát kilogramů a nebýt hbité pomoci jednoho mladíka, asi bychom vysklili vnitřní vchodové dveře. Příště půjdu zhasnout svíčky!