Fejetony

V roce 1987 vypukla v Sovětském svazu slavná perestrojka, kovaní soudruzi začali správně tušit, že je to začátek konce jejich milovaného režimu, a socialismus počal pomalu roztávat. K mé smůle však netál dost rychle..

Gymnaziální léta! Snad nejkrásnější období života lidského. Člověk je neuvěřitelně v kondici, nic ho nebolí, svět je krásně barevnej, holky jsou krásný a životní plány dostávají první kontury... Měl jsem velké štěstí, že jsem studoval na provinčním gymnázium v malém městečku Novém Strašecí...

Kostely tenkrát ještě nebyly vykradené, ale stát na jejich údržbu nedal ani korunu. A církev žádné vlastní peníze neměla. Vlhké, nevymalované, s elektrickými rozvody z první republiky. Se všudypřítomnou smíšenou vůní zatuchliny a kadidla. Doteď si tu vůni, vedle pozdějších čichových vjemů třeba z chmelových brigád, dobře vybavuji. Pro malého kluka to ovšem bylo prostředí všechno jiné, jenom ne inspirativní...

Asi žilo v sedmdesátých letech dost lidí, kteří si nespravedlnost komunistického systému vůbec neuvědomovali a kromě nevýkonnosti hospodářství se jich režim nijak zvlášť nedotýkal – nebo z něho dokonce různě těžili. Tak mezi tuhle skupinu jsme nepatřili. Moji rodičové dobrovolně přijali roli černých ovcí rodu, zatímco strýcové a tety se k režimu chovali přátelsky a v nejlepším případě neutrálně. Jedinými potenciálními nepřáteli socialismu mezi příbuznými byli děda s babičkou z otcovy strany. Ne pro svůj třídní původ nebo bohatství, byli chudí jako ostatně všichni moji předci, ale pro svou křesťanskou víru...