Fejetony

Dva kostely tu stojí vedle sebe jako na obrázcích. K malému románskému v baroku přistavěli ještě jeden větší, jako by se jim zdálo, že pro místo, kde podstoupila mučednickou smrt velká národní světice, je takový malý kostelíček málo. Ale ani ten větší barokní, jakkoli půvabný, není moc velký. Svítí sluníčko, je klid, trávník je sestříhaný, ke kostelům nevedou žádné pěšinky, jako by to byly jen kulisy...

Autobus byl plný lidí,

tak jak se to zřídka vidí,

namačkáni, dámy, páni...

Řidič už vzdal vybírání

peněz, lístky nevydával,

takový byl v pátek nával...

Být Turek není žádný med,

zvlášť když se sultán zlobí,

že viděl náhle celý svět

puč jako z dávné doby.

Prohráli. Pučisty vítěz zdrtí.

A chtěl by ještě zavést zpět

zrušený kdysi trest smrti...

Hurá, jsou prázdniny... Štěstí je mít děti, se kterými (už) můžete chodit do kina. Jak jsme byli nedočkaví, s nejstarším synem jsme začátek „přepálili“ a dvakrát to skončilo nezdarem. Byli jsme nezkušení, ale teď už víme, že emoce a napětí dosahují v dnešní filmové tvorbě pro děti často obrovských rozměrů. Děj je zašmodrchaný. A tak odcházíte z kinosálu v půlce filmu s plačícím dítětem, které přestalo věřit, že všechno dobře dopadne...