Za normalizace to byl vtip, kterému jsme se upřímně smáli, byť – jako každý dobrý vtip – ovšem přeháněl: „Kdo byl Gustáv Husák? Husák? Bezvýznamný loutkový politik v éře zpěváka Karla Gotta.“ – Dnes by se řeklo, že ten vtip ani moc nepřeháněl.
Nejvýznamnější českou literární cenu Magnesia litera získal hudební publicista Pavel Klusák za publikaci Gott. Československý příběh (Host Brno 2021, dotisk 2022). Porota tak ocenila knihu nejen důkladnou, nejen obsáhlou (432 stran), zpracovávající velké množství pramenů – ale i knihu léčivou, téměř na každé stránce vyvracející nějakou legendu o českém nejpopulárnějším zpěvákovi. Autor ovšem alibisticky říká, že legendu vyvracet nechtěl; jenže každá stránka knihy jej usvědčuje, že chtěl – a je to tak dobře. I mě jeho práce usvědčila, že na některé legendy, jak je tak Karel Gott a lidé okolo něho – za blahovolné účasti režimu – vytvářeli, jsem naletěl (nebudu raději ani říkat, na které). Jako pamětník, i když nehudebník, bych měl k nejedné stránce knihy nějaké upřesnění, leccos mi chybí: například není bez významu téměř tragický příběh Gottova imitátora Karla Emanuela Gotta nebo by se podle mého názoru hodilo, kdy byl podrobně popsán příběh Gottova sebemuzea Gottland. A vůbec by myslím nebylo jenom senzacechtivé či vulgární (nýbrž naopak symptomatické a šířeji vypovídající), kdyby Pavel Klusák věnoval více místa i Gottovým vztahům se ženami, a to vztahům trvalejším i těm „jednorázovým“ (počet Gottových milenek, jak známo, odhadl jeho dlouholetý tajemník na čtyři tisíce), třeba na úkor některých, v knize až příliš podrobně reflektovaných, excesů Gottova raného mládí. Ale tady platí, co jinak nerad slyším, když to někdo říká na adresu některé knihy: pokud bys chtěl, aby to bylo napsáno jinak, měl sis to tak napsat sám; zdůraznil bych místo toho, že Klusákova kniha je skutečně hodnotná a potřebná.
Při přebírání ceny Pavel Klusák zažertoval, že ocenění „opravdu nečekal“. Ale řekl i cosi daleko závažnějšího: publikace o Karlu Gottovi svědčí o tom – mám-li Klusákovu myšlenku parafrázovat vlastními slovy – že jsme dobu normalizace, tedy sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, dosud dostatečně neprodiskutovali a náležitě myšlenkově nezpracovali, ani jsme se nezamysleli nad tím, jak tato éra ovlivňuje náš dnešek, dobu, ve které žijeme…
Obávám se, že česká historická věda není dostatečného zkoumání a hodnocení sedmdesátých a osmdesátých let vůbec schopná. Takže to i nadále bude na beletristech a na publicistech.