Je to ostuda být nemocný? Má se člověk za nemoc stydět?
Jistěže ne, nemoc je lidská a nevyhne se dřív, anebo později žádnému, ani nemoc těžká, ani nemoc smrtelná.
To jen prezident Miloš Zeman musí být stále zdravý, místo na léčení dojíždí do Ústřední vojenské nemocnice na rekondiční pobyty jako do lázní a místo léků bere vitamíny. Bude mu stačit, když se pořádně napije – je přece jen dehydratovaný – a bude fit... Na intrikování po volbách už se těší, stejně jako na to, až ho budou u volebního aktu zabírat kamery (přičemž komu dá hlas, jsme věděli dlouho dopředu – hnutí ANO Andreje Babiše, jak sám prohlásil, a někteří příznivci se přitom tvářili, jako by hlas hlavy státu zavážil v urně za stovky jiných, obyčejných).
Jenže jsme najednou slyšeli, že musel volit do přenosné urny doma na zámku, a viděli jsme jen dva tři podivné snímky šedivé urny a na smrt nemocného muže, jehož velikost byla zdůrazněna záběrem z mírného podhledu.
Co se děje? Je neděle, první den po volbách. Premiér prchá z audience u prezidenta zadním vchodem jak malý kluk přistižený při čemsi nedovoleném. Najednou odváží sanitka hlavu státu zpět do nemocnice, za doprovodu jeho nejbližších, to je manželky, dcery a kancléře Mináře.
Při vykládání prezidenta ve vojenské nemocnici staví ochranka kolem vozu zástěnu, ale médiím i tak neunikne, že prezident není při vědomí. Kancléř Mynář se následně vyjádří, že „pan prezident v sanitce usnul“ – ano, cesta z Lán je dlouhá, to se člověku oči sklíží.
Jak je to všechno trapné, nechutné, ubohé, nedůstojné, trapné, jak v tom všem cítíme režii hradní kamarily! Jak daleko jsme od jasných, přesných a včasných zpráv, které o zdravotním stavu hlavy státu podávala lékařská konsilia za prezidenta Václava Havla.
Prezidentův ošetřující lékař, který za ním opakovaně dojížděl do Lán, nakonec vystoupí před kamery s jakýmsi sdělením – přičemž divák má pocit, že takovouto zprávu by si dokázal napsat sám, neboť neslyší nic, co by nevěděl: známe, jakou má prezident diagnózu, jeho potíže sledujeme už dlouho, takže víme, jak ho léčit, poskytneme mu, jako ostatně každému pacientovi, veškerou péči, nikomu ale prezidentovu diagnózu neřeknu, nemám k tomu od něj svolení a musím zachovávat zákon o lékařském tajemství. Samozřejmě, jak jinak.
Jen by člověk od lékaře očekával zodpovědnou a kvalifikovanou informaci, jestli bude prezident v současném povolebním období s to plnit své ústavní povinnosti – případně s jakými omezeními, protože že s nějakými omezeními, to je zjevné.
Proč se vůbec péče o prezidenta nechává na jediném gastroenterologovi, když víme, že jeho pacient má různých chorob vícero, proč se neschází lékařské konsilium, jak bývá v podobných případech zvykem? (Samozřejmě mám na mysli skutečné lékařské konsilium, jehož jednotliví členové by byli veřejně známi a vydávali by společná prohlášení; jinak je jasné, že Zemanův ošetřující lékař se průběžně radí s lékaři z jiných oborů medicíny.) Je to proto, že kdyby mohli, léčili by Mynář s Ovčáčkem prezidenta nejraději sami a žádného jiného lékaře by k němu nepouštěli. Jako by ostatně nejraději taky za něho vládli sami – nanejvýš ve spolupráci s Andrejem Babišem.