Když přijeli – vlakem! – do Kyjeva premiéři Polska, Slovinska a Česka, byl to riskantní, odvážný krok, který znamenal velkou podporu pro všechny bojující Ukrajince. Prezident Volodymyr Zelenskyj přijal jejich společnou delegaci ve sklepním krytu.
Mezitím ukrajinská armáda na severním bojišti zvítězila, vyhnala, alespoň na tomto směru, ruské agresory a ukázala jejich děsivé válečné metody. A do Kyjeva se dá dnes dorazit pohodlně letadlem; riziko je, ne pro běžné občany, ale pro politické delegace, řekněme si to otevřeně, zcela minimální. Prezident Volodymyr Zelenskyj už přijímá hosty v daleko reprezentativnějších prostorech, než v jakých musel přijmout první tři premiéry.
Kyjev se změnil ve skutečné korzo západoevropských politiků z různých zemí i z Bruselu, Cestu tam jich našlo už tolik, že bych je nedokázal ani vyjmenovat.
Nic proti tomu, i tak jde o podporu správné věci, totiž boje proti agresorovi, který si myslí, že když má dost vojáků, může si dovolit všechno. Upřímnost takové podpory je ovšem leckdy sporná – měří se především skutky, které takovou návštěvu rámují; někdo prostě jen závidí trojici prvních premiérů v Kyjevě a chtěl dokázat – sobě a voličům – že není o nic horší; jiný myslí už vůbec jen na své voliče a PR. A ještě jeden aspekt: někdy, říkám si, je taková návštěva jen zdržování ukrajinských představitelů, kteří mají přece milion důležitějších starostí než poslouchat již stokrát slyšená, byť pravdivá slova politiků ze zemí, kde (zatím?) válka nezuří...
Také je třeba vidět, jaké byly skutky toho či onoho návštěvníka před návštěvou v Kyjevě. Na jedné straně je například český předseda Senátu Miloš Vystrčil, který prokázal svůj charakter a svoji oddanost boji za svobodu a nezávislost imperialismem ohrožených zemí už při návštěvě Tchaj-wanu předloni v srpnu – a měl také při svém projevu v ukrajinském parlamentu několikrát potlesk ve stoje, navíc přijel spolu s polským šéfem sněmovny ne ze své vůle, ale na pozvání ukrajinských zákonodárců – a na druhé straně prezident Spolkové republiky Německa Frank-Walter Steinmeier; ten se po dlouhá léta, i ve funkci ministra zahraničí, profiloval jako až zaslepený podporovatel Ruska – a nepřímo i jeho imperiální politiky.
Steinmeier byl první z ohlášených západních návštěvníků, pro kterého si Volodymyr Zelenskyj nenašel čas – Frank-Walter Steinmeier se tedy po kyjevském korzu neprojde.
Veřejně odmítnout návštěvu prezidenta spřátelené země je jistě krok zcela zvláštní, vlastně bezprecedentní. Jistěže urážlivý – může si ho vlastně dovolit jen představitel země, která, a to je jasné všem i v Berlíně, bojuje, a to i za Berlín. Navíc s nedostatečnou podporou Berlína.
Návštěva prezidenta byl totiž urážlivý krok předně ze strany Německa; prezident této země je totiž bezvýznamná a spíše jen ceremoniální postava s minimálním vlivem na reálnou politiku. Rozhodnutí, že Ukrajinu navštíví prezident, a nikoli kancléř, faktický šéf exekutivy, bylo ze strany Spolkové republiky Německa cosi jako politika „ať se vlk nažere a koza zůstane celá“ – snaha, nepřetrhat si budoucí dobré vztahy s Moskvou; a to Ukrajinci samozřejmě vnímají.
Ještě vychytraleji šel na věc rakouský kancléř Karl Nehammer; ten sice do Kyjeva přiletěl, ale na místě Volodymyru Zelenskému sdělil, že poletí taky do Moskvy. A poruší, dodejme, jako první nepsanou zásadu západních politiků v současné situaci izolovat Kreml.
Představte si to: rakouský kancléř ruskému prezidentovi řekl, ať s válkou proti Ukrajině přestane – ale on ho, světe, div se, neposlechl...