1.
Vládní úsporný balíček, to jsou desítky kroků a opatření, některá už hotová, jiná, jak se ukazuje, jen načrtnutá rychlým perem. A pokud jde o klíčovou věc, o omezení dotací a vůbec výdajů jednotlivých ministerstev, ještě se ukáže, co z nich zbude, a to někdy až po prázdninách.
Někde mám pocit – a jen to jen pocit řadového občana, nejsem ekonom ani podnikatel  – že vláda vymetla z hospodaření státu několik lopatek různého smetí, které se tam nahromadilo v důsledku (zlo/ne)činnosti předchozích vlád – ale ještě ho tam dost zůstalo. Ruší se spousta výjimek a různých nepravidelností (o některých už jsem psal), často pozůstatků toho či onoho podivného lobbingu.
Tak mi připadá mi logické, že osoby samostatně výdělečně činné budou muset platit minimálně tolik, jako by byly zaměstnané a měly minimální mzdu. Připadá mi logické, že do předčasného důchodu bude možné odejít nejdřív v 62 letech a po odpracování aspoň 40 let a také – i jako důchodce – schvaluji snížení valorizace penzí na přijatelnou a rozumnou míru. Stejně tak jako třeba to, že se ruší sleva na nevydělávajícího manžela a zůstává jen pro rodiny s dětmi do 3 let.
Na druhé straně vláda neudělala nic třeba s daňovou progresí; ta u nás začíná velmi vysoko: 120 tisíc měsíčně po 12 měsíců v roce – to vydělává skutečně málokdo...
A jako betonový monolit, který se vláda nechystá odstřelit a který vládní balíček jen jako by obcházel, trčí ve státních financích zrušení superhrubé mzdy (tedy započítávání i sociálního a zdravotního pojištění, které platí zaměstnavatel, do hrubé mzdy zaměstnanců), což je pomník spolupráce dnešní hlavní vládní strany, dnešní hlavní síly opozice a populistů v roce 2020.

2.
Nedá se říct, že by premiér Petr Fiala či ministr financí Zbyněk Stanjura nebo ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a další členové vlády po vyhlášení balíčku zanedbávali komunikaci s veřejností, respektive s médii: chodí pilně do nejrůznějších debatních pořadů a diskutují a trpělivě vysvětlují; zdá se mi, jako by se tomu teprve teď učili – a jako by je to teď začínalo teprve trochu bavit. Dřív jako by se veřejnosti spíš báli.
Kdo se bojí hádek a kontroverzí, kdo není rváč od povahy, neměl by do politiky vůbec chodit, ani se do ní nechat skutečnými rváči v pozadí přemluvit (jako tomu bylo se začátkem politické kariéry kabinetního politologa Petra Fialy).
Lekci (naštěstí už jen teoretickou) poskytl současné vládě Václav Klaus; připomeňme si: předseda ODS (1991–2002), ministr financí (1989–1992), premiér (1992–1998), předseda sněmovny (1998–2002) a prezident (2003–2013) – ve všech těchto funkcích se rval jak lev, vždy s někým bojoval – a dnes trpí, připadá mi, že už jako důchodce nemá žádného vážného soupeře v ringu. Václav Klaus ocenil, že se vláda konečně „probudila“, ale – je zhruba 20 měsíců po volbách, řekl, a 24 měsíců zbývá – 40 procent času tedy vláda prohrála… Člověk by řekl, že přece jen vláda odvedla kus práce, na jedničku absolvovala předsednictví v Evropské unii a je nutné silně ji pochválit za zahraniční politiku a na dobrou známku zvládla i řešení energetické krize; ne, podle Klause prohrála 40 procent času, anžto, protože a jelikož se s nikým na domácí scéně pořádně nervala; tak teď se to teprve učí – prý probudila se.

3.
V těžké situaci jsou naše středulové odbory; ocitly se ve středu mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně je odpovědnost vůči státu, a tedy logická nutnost aspoň v něčem nebo nějak přiznat vládě oprávněnost balíčku – a na druhé straně nutnost neztratit svůj vliv tváří v tvář extrémním požadavkům a výrokům extrémní levice & populistů… Není ovšem pochyb, na kterou stranu se středulové odbory spíše přiklánějí – ovšem nejde jim to; jdou z bláta do louže a z louže jedné do louže druhé. Spočítají nám, jak veliká bude v důsledku balíčku finanční zátěž pro průměrnou rodinu – ale lze lehce spočítat, že jsou to čísla nadsazená, až absurdní; a odbory tak neztrácejí tah na branku, ale ztrácejí pověst organizace, která má kvalitní analytiky a uvádí přesné rozbory.
Odbory vyhlásí stávkovou pohotovost, ale hned se jim z populistické scény dostane výtky, že nemají vyhlašovat pohotovost, to že nic není, nýbrž rovnou stávku; středulové odbory si ovšem nejsou ani trochu jisté, zda by taková stávka pro ně neskončila fiaskem (cosi takového naznačoval i malý úspěch konkurenční odborářské demonstrace, jíž chtěli trumfnout na stejném place konané demonstrace populistů), a tak zatím vyhlásili ultimátum: do 14 dnů s nimi musí vláda začít jednat, jinak uvidí! Přičemž dávají najevo, že jednáním se nemyslí rozhovory, ty s nimi vláda vede, nýbrž – propánakrále aspoň v něčem! – vládní ústupek ve prospěch odborářských požadavků. Vláda ovšem nejeví ani tu nejmenší snahu zachránit odborům jejich tvář tím, že by škrtla něco z tak obtížně vyjednaného balíčku.
Tak uvidíme. Jenom konstatuji, že odbory to mají těžké a zřejmě je čeká jako každou umírněně populistickou sílu vedle dravých a skutečných populistů odchod do politické bezvýznamnosti, jako se to stalo ČSSD; můžeme toho litovat, protože jistě by bylo lepší mít když už populisty, tak umírněné, ale zákony populistického politického trhu jsou neúprosné.