Člověk má právo na uznání: to jsem si uvědomoval zvlášť silně, když jsem viděl výraz radosti a štěstí, ano, přímo štěstí, ve tvářích lidí vyznamenaných při včerejším řádovém dni na pražském Hradě. (A člověk u televizoru vidí v tu chvíli víc než třeba někdo na zadních sedadlech v sále.)

Celou řádovou slavnost jsem vnímal velice silně jako návrat k normálnosti a slušnosti. (Detail: prezident přistupoval se řádem k vyznamenaným, ne vyznamenaní k prezidentovi.) Už žádné „zemanoviny“, žádné šaškárny se zvaním a nezvaním hostů, které by bylo bývalo slušné samozřejmě pozvat, žádné urážlivé hlášky v projevu, při nichž soudní lidé opouštěli sál, žádné chápání prezidentské pravomoci udělovat vyznamenání jako celebrace osobní moci a příležitosti, jak trestat „nepřátele“ a vyzvedávat své vrtichvosty; to všechno je, a doufám, že už navždy, věc minulosti. (Jen slabé trnutí mi proběhlo páteří, když jsem pomyslel na to, jak by asi celá slavnost vypadala, kdyby se prezidentem stal Andrej Babiš.)

Prezidentův projev byl klidný, připomínal samozřejmosti (které pro některé extremisty nejsou samozřejmostí), snažil se dodat optimismus: přesně takový má myslím projev hlavy státu při podobné příležitosti být.

Výběr oceněných na mě působil jako snaha o nápravu toho, co Miloš Zeman zanedbal: u mnoha jmen jsem si říkal „Jak to, že tento muž, tato žena už dávno medaili nedostali?“ – tak třeba Jiří Grygar, Jiří Bartoška, Ida Kelarová, Viktor Preiss, Miloslav Nevrlý, Petr Sís, a jistě i Olga Sommerová – a krasobruslařka Eva Romanová a ovšem pěvkyně Magdalena Kožená! A jako by šlo i o nápravu toho, co se Miloši Zemanovi vysloveně nepovedlo, či co vědomě pokazil: hudebník Vladimír Mišík měl dostat medaili už od předchozího prezidenta – ale nakonec si pro ni nepřišel; Pavel Rychetský měl, bylo to ohlášeno, dostat od Zemana Řád TGM, ale nakonec se nechoval, jak si Miloš Zeman přál, a tak nedostal nic; letos tedy obdržel ocenění nejvyšší, Řád Bílého lva.

Líbilo se mi, jak početná byla letošní skupina vyznamenaných lékařů a vědců v oblasti medicíny (Vladimír Beneš, Vladimír Staněk, Marek Svoboda, Helena Tlaskalová–Hogenová, Věra Vávrová).

Pan prezident má asi rád horolezce, vyznamenal dva. Vylézt bez kyslíku na všechny osmitisícovky na zeměkouli je jistě obdivuhodný výkon – ale je to „zásluha o stát“?

Došlých návrhů, jak si Hrad postěžoval (či se pochlubil?), bylo prý na čtyři sta, jistě nebylo snadné vybírat z takového množství – ale opravdu velkých osobností jako by bylo přesto málo: Martu Kubišovou a Milana Uhdeho už ocenil Václav Havel, dostali medaili Za zásluhy – a Petr Pavel jako by usoudil, že je to málo, a oběma letos přidal Řád TGM; Karel Schwarzenberg obdržel od Václava Havla Řád TGM už před dvaceti lety, nyní dostal Řád Bílého lva. Každý rok je koho odměnit za záchranu lidských životů, ale překvapilo, že je stále koho vyznamenávat z hrdinů druhé světové války; ba i z první světové války; ale myslím, že Milan Rastislav Štefánik je natolik známá ikona, že snad nebylo nutné dávat mu, více než sto let po smrti, vyznamenání in memoriam.

Bylo podle mě moudré, že mezi vyznamenanými nebyli členové skupiny bratří Mašínů, diskuse o nich, která právě intenzivně probíhá, ještě není u konce a jejich vyznamenání by zbytečně rozjitřilo společnost. O to více jsem ocenil propůjčení Řádu TGM Zdeně Mašínové.

Vcelku se dá říct, že sledování letošního řádového dne pro mě bylo milou a příjemnou podívanou.