Téma

Případ sourozenců Michalákových je regulérní únos, krádež dětí – krádež promyšlená, norskými úřady prováděná drsně, cynicky, s profesionální rutinou, nikoliv s ohledem na dobro dětí, jak občas i v našich médiích slyšíme a čteme, nýbrž s ohledem na dobro norských pěstounských rodin – pěstouství je v Norsku, jak známo, velmi výnosný byznys řízený a dobře placený státem. V pozadí jednání norských úřednic a úředníků není jen rozkoš z výkonu moci nad lidmi, což je zlo, které může propuknout kdekoli, kde moc není řádně demokraticky kontrolovaná veřejností a jinou demokratickou mocí – a v případě všemocného a i v Norsku obávaného Barnevernu kontrolována není, v pozadí stojí i satanská ideologie, podle které děti nepatří v první řadě rodičům, nýbrž státu. Podle které rodina je nepřítel...

„Unese-li mne představivost ještě dál,“ píše maďarský profesor, „vytanou i mně, stejně jako řadě dalších lidí, na mysli poslední hodiny Říše římské /.../. Mám na mysli doby, kdy se u římských limes, obdoby dnešních ´schengenských hranic´, nezjevovali Syřané, Afghánci, Eritrejci či Nigerijci, ale Gepidové, Sarmati, Frankové, Sasové, Vandalové a bůhvíjaké další národy, rovněž s ženami a dětmi. Je poměrně komické si představit, jak se na hranicích hlídkující legionáři s nemalou dávkou zmatení dohadují: – Ty, Rufe nebo Klaudie, mám je tam pustit, nebo ne? Ty už jsi dostal nějaký pokyn z ústředí?“ Tolik citát. Bolestně postrádám aspoň nějakou zmínku o tom, že na rozdíl od „bůhvíjakých dalších národů“ Maďaři, tedy Csejteiovi vlastní předci, tehdy ještě vůbec v Evropě nebyli...

Uprchlíci, uprchlíci, uprchlíci... také imigranti nebo běženci. Přiznám se: u nás v Brně ani na svých cestách po Česku jsem do dnešního dne fyzicky, živého, ještě neviděl ani jednoho. Zato diskutuju o nich pořád: potkám po pár letech na ulici bývalého kolegu... šéf chce být laskavý, a tak s námi lehce zakonverzuje... nebo se zastavíme po mši s farníky na pár chvil před kostelem... zaplatím řemeslníkovi a on něco řekne... pomůžu mamince s kočárkem do vlaku a ona nechce jen suše poděkovat... – pokaždé je tématem uprchlická krize a každý předpokládá, že budu mít stejný názor jako on, jako všichni: že budu proti, že se budu děsit „konce Evropy“, že budu volat po rázných opatřeních, že si zanadávám na Evropskou unii, která nám vnucuje kvóty, a samozřejmě na Američany – to už nevím pro co, ale je jasné, že ti přece můžou za všechno. Už mě to unavuje.

Šéf komise Jean-Claude Juncker přednesl v Evropskému parlamentu svůj projev o stavu Unie; nejvíce se ovšem čekalo, co řekne o nynější uprchlické krizi. Konkrétní opatření, která navrhl, byla velice nekonkrétní, nechybělo (potleskem odměňované...) opakované captatio benevolentiae vůči Evropskému parlamentu, ale co je hlavní, Juncker potvrdil svůj záměr rozdělit utečence do různých zemí podle určených kvót; české sociální sítě opět šílí, velestatečný náš pan ministr vnitra, rozený bojovník, tuše už, že východoevropský odpor vůči kvótám neobhájí, dal se slyšeti, že lepší je padnout vestoje...

Pořádnou porci slizu předvedl v České televizi státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza: nejdříve Junckerův projev velice pochválil – a potom jej odmítl téměř ve všech bodech, o kterých se zmínil; a zamlžil odpověď na otázku, co říká na to, že Jean–Claude Juncker jmenovitě i Čechům připomněl jejich uprchlíky po sovětské invazi v roce 1968, kteří získali útočiště i v Junckerově domovském Lucembursku; český tajemník zato pochválil předsedova slova o budoucím seznamu bezpečných zemí, odkud, jak řekl Prouza, ale nikoli Juncker, nebude mít uchazeč šanci získat v EU azyl: předseda komise naopak uvedl, že výjimečně i z bezpečných zemí může někdo azyl obdržet – tedy jasná dezinterpretace ze strany českého státního tajemníka. Ach jo...

Ovšem vládnoucí jsou vládnoucí: mají to těžké, musejí se zavděčit lidu i bruselské byrokracii...

Ale co my křesťané!? Situace se pokud možno zhoršuje. Těžko se mi o tom píše. Charita sbírá šaty a peníze, to je dobře. Ale jinak se mezi českými katolíky sbírá spíš nenávist. Byl jsem nedávno na pouti: jeden z účastníků putování měl hlavní slovo: mluvil moc hezky o lásce – a moc škaredě o uprchlících; ani mu nedošlo, že je v tom rozpor...

Nakonec nejrozumněji zareagoval český byznys. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý spatřuje v příchodu lidí z Blízkého východu naději na obsazení těch míst, v rozvíjejícím se českém průmyslu, o která Češi dlouhodobě nemají zájem: řešení nedostatku techniků, jak řekl Dlouhý, jinak „není na obzoru“... Stejně tak chybí už teď na čtyři tisíce řidičů kamionů a autobusů a budou jich pravděpodobně chybět desetitisíce... Už teď – aniž by to ohrozilo naši kulturní identitu, dodávám – v českých firmách pracuje více než čtvrt milionu cizinců... A tisíce jich tu samostatně podnikají´...