Církve a jejich role v české společnosti – přednáška pro studenty Letní školy slovanských (bohemistických) studií na Masarykově univerzitě v Brně dne 2. srpna 2018 (po přednášce následovala diskuse).
1.
Česká republika je sekulární stát ve smyslu článku 2, odstavec 1 Listiny základních práv a svobod: stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání; a podle článku 16 odstavec 2
Listiny církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na orgánech státu.
Církve a náboženské společnosti v Česku mohou, ale nemusejí být oficiálně registrovány podle příslušného zákona; registrace není u nás podmínkou jejich veřejného působení. V současné době jsou u nás registrovány čtyři desítky církví a náboženských společností, často jen s velmi malým počtem členů.
Registrací se církve a náboženské společnosti stávají podle příslušného zákona právnickými osobami speciálního typu, podle téhož zákona pak mohou zřizovat další právnické osoby. Podmínkou registrace je předložení základního dokumentu s popisem věrouky a charakteristikou případného vztahu k nadnárodní církvi anebo k jiné organizaci. Zákon rozlišuje „církve“ a „náboženské společnosti“, ale nedefinuje rozdíl mezi nimi; záleží na každém společenství, jak se pojmenuje.
Neregistrované církve a náboženské společnosti mohou působit na základě sdružovacího práva jako spolky anebo bez jakékoli právní subjektivity; v tom případě se ovšem připravují o určité výhody přiznávané registrovaným církvím, jako je právo být místem, kde se uzavírají sňatky, právo žádat o oprávnění působit na státních školách, v armádě či ve zdravotnických zařízeních. Český stát rovněž uznává a respektuje zpovědní tajemství.
2.
Česká republika měla k 31. prosinci 2017 10 610 055 obyvatel (zhruba stejně jako Řecko, Belgie, Portugalsko či Maďarsko).
Mezi věřícími v České republice z hlediska počtu naprosto dominují křesťané. Nejsilnější církví je katolická či, chcete-li, římskokatolická církev; podle sčítání lidu provedeného Českým statistickým úřadem v roce 2011 má přes milion dvě stě tisíc deklarovaných věřících, to představuje necelých 11 procent obyvatelstva.
S velkým odstupem za ní následují další denominace, ty největší mají deklarovaných věřících o dva početní řády méně: českobratrská církev evangelická 52 tisíc, církev československá husitská 39 tisíc a církev pravoslavná 27 tisíc.
Když hovoříme o husitech v České republice, je třeba připomenout skutečnost, že která cizince někdy překvapuje: současná Československá církev husitská nemá žádnou návaznost na známé české husitství z 15. století; tato církev se ustavila až po první světové válce z hnutí římskokatolických kněží, kteří z různých důvodů opustili svou církev; registraci získala roku 1920 pouze jako církev československá, husitství si doplnila do názvu až v 80. letech. Českobratrská církev evangelická vznikla rovněž po první světové válce spojením českých luteránů a kalvinistů.
Na páté příčce co do počtu věřících by po čtyřech křesťanských církvích měl následovat jedíismus; ten totiž jako svoji víru uvedlo v roce 2011 při sčítání lidu nezanedbatelných 15 070 občanů. Jde o náboženský fenomén odvozený z fantastické filmové ságy
Hvězdné války (Star Wars), jde o víru rytířů Jedi z tohoto díla. Ale i když se k jedíismu jako k vážně míněné víře hlásí na Západě tisíce lidí, v Česku můžeme předpokládat, že naprostá většina těch, kdo při sčítání lidu jedíismus napsali do kolonky náboženství, tak učinili z recese. Organizovaní fanoušci Star Wars (viz http://www.cswu.cz) se po sčítání od jakékoliv „církve jedíismu“ distancovali a odsoudili znevážení sčítání lidu... Příznivci jedíismu se však přesto sdružili do několika malých, a navzájem nespolupracujících sdružení.
Český statistický úřad na úspěch jedíismu zareagoval po svém: nedávno oznámil, že otázka po náboženstvím jíž v příštím sčítání lidi v roce 2021 nebude; nikdo není rád terčem posměchu.
Další církve a náboženské společnosti tvoří už jen úzká společenství; jsou to především: svědkové Jehovovi s 13 tisíci věřících, Církev bratrská s 10 tisíci věřících, Křesťanská společenství rovněž s 10 tisíci. Dále baptisté, starokatolíci, adventisté a další.
3.
Pohlédneme-li na náboženství, která se nehlásí k Ježíši Kristu, pak tradiční mezi nimi je především judaismus. Ten byl ovšem takřka úplně zničen holocaustem; v každém větším městě u nás, a někdy i v malých lokalitách, naleznete bývalou synagogu či starý židovský hřbitov. Při sčítání lidu v roce 2011 se k židovskému vyznání přihlásilo 1132 věřících, Federace židovských obcí uvádí, že registruje 3000 členů; přitom lidí etnicky židovského původu je několikanásobně více. Věřící židé jsou sdruženi do 10 náboženských obcí.
K islámu se přihlásilo 3500 věřících, především přistěhovalců z různých zemí, kteří získali občanství České republiky; počet českých konvertitů je nepatrný – a jedná se především o manželky imigrantů.
Více než muslimů je v České republice buddhistů; příslušnost k tomuto vyznání deklarovalo v roce 2011 přes 6100 osob. Jde opět především o přistěhovalce, zejména z Vietnamu; kteří praktikují mahájánový buddhistický směr; svatyně mají na několika místech, například v tržnici Sapa v Praze a v severočeském Varnsdorfu; u nás působí i dva korejské buddhistické chrámy. Poněkud jiný fenomén jsou čeští buddhisté, vycházející především z buddhismu tibetského; směr Diamantové cesty linie Karma Kagjü vybudoval na území České republiky již dvě stúpy a vede desítky různě velkých a různě vybavených meditačních center, která bývají i středisky společenského a kulturního života svých členů; jedno z největších je v Brně.
Jen stovky či několik tisíc členů mají společenství hinduistů, novopohanů, unitářů a dalších.
4.
V desetiletích komunistické vlády se rubrika náboženství ve sčítání lidu neuváděla, přesto se náboženská víra – a ještě spíš její viditelné projevy – zjišťovala a evidovala. Ovšem jen v takzvaných „kádrových materiálech“, tedy v neveřejných, tajných spisech, které se vedly o každém občanovi a kde se sumarizovaly údaje o jeho poslušnosti a oddanosti komunistickému režimu. Přičemž jakýkoli soustavnější projev vztahu k náboženství s sebou nesl trest: stíhalo se především takzvané „chození do kostela“ – tedy veřejná účast na životě církví. Ty byly sice formálně legální, ale podřízené tvrdému státnímu dozoru; v každém okrese existoval k tomu účelu úřad „okresního církevního tajemníka“, nad ním byly úřady „krajského církevního tajemníka“ a celostátní orgány dozoru; každý duchovní potřeboval „státní souhlas“, který byl často a snadno odebírán a proti tomuto odebrání fakticky neexistovala žádná možnost se odvolat.
Záhy po komunistickém uchopení moci v roce 1948 došlo k brutálnímu pronásledování církví. Násilím byly obsazeny a vystěhovány všechny kláštery, mužské i ženské, 4500 kněží skončilo ve vězeních, kde byli často vystaveni týrání. Ubit k smrti byl například farář Josef Toufar.
Biskupové byli internováni na odlehlých místech, přísně střeženi a zbaveni nejen možnosti spravovat své diecéze, ale i každého svobodného kontaktu se věřícími. Někteří biskupové byli rovněž uvězněni, a to nejen společně s jinými politickými vězni, nýbrž i s kriminálními odsouzenými.
V roce 1949 komunistický stát zabavil veškerý majetek, který umožňoval církvím existenci – a jako kompenzaci začal poukazovat duchovním státní plat; byl to však jen nástroj dalšího ovládnutí církví.
V 70. a 80. letech minulého století bylo trestní stíhání pro víru již mnohem méně časté, i když pod různými záminkami k němu stále docházelo. Pronásledování víry mělo většinou podobu šikanování, zamezování přístupu k prestižnějším povoláním a omezování možnosti vzdělání pro děti z věřících rodin. Když jsem, abych uvedl konkrétní příklad z vlastního života, podal žádost o místo archiváře ve státním okresním archívu, musel jsem podepsat prohlášení, že se „neúčastním náboženských obřadů“ a že se ani moje manželka a děti „neúčastní náboženských obřadů“; když jsem to podepsat odmítl, místo archiváře jsem nezískal a o mém odmítnutí byly informovány stranické orgány v místě mého bydliště.
Ale i v tomto období, i když už ne často, docházelo k těžkým excesům. Nikdy nebyla vyšetřena smrt kněze bez státního souhlasu Přemysla Coufala, který byl nalezen ve svém bytě mrtev se stopami těžkého násilí.
Takzvané církevní restituce po pádu komunismu, tedy proces částečného navrácení zabaveného církevního majetku a postupného rušení státních platů kněžím, byl složitý, doprovázený mnoha konflikty, útoky populistických politiků proti církvím i spory před soudem a poklesem prestiže církví; teprve letos, tři desítky let po konci komunistického režimu, je proces restitucí v zásadě ukončen.
5.
Je to vliv komunismu, že Česká republika bývá označována za nejateističtější zemi na světě – anebo, střízlivěji, za nejateističtější zemi v Evropě?
Je Česko nejateističtější – anebo není?
Česká republika je skutečně země s extrémně nízkým počtem občanů, kteří se hlásí k nějaké církvi či náboženské organizaci. Nejmenší podíl identifikace s náboženskými institucemi vykazuje v Evropě postsovětské Estonsko – a Česká republika je na „čestném“ druhém místě...
Skutečný ateismus je ovšem náročný filozofický postoj – většina Čechů asi nejsou ateisté ve filozofickém, názorovém smyslu slova, ale jsou velmi rezervovaní, často až nepřátelští, vůči církevním institucím a pevně organizovanému náboženství.
Proces sekularizace, tedy odchod lidí nejen od deklarovaného, ale i žitého a prožívaného náboženství, jaký v současnosti probíhá v celém západním světě, pozorujeme i v Česku. Má však některé specifické rysy.
Někdy se, a to je podle mého názoru o hodně přesnější, hovoří ne o ateismu, nýbrž o tom, že Češi jsou „něcaři“ – což je slovo, které ve slovníku nenajdete, ale které označuje, že věří v „něco“, uznávají nějakou duchovní moc a sílu nad naším smyslovým a racionálním horizontem – ale dávají si pozor, aby ji nedefinovali příliš konkrétně a většinou se vyhýbají slovu Bůh. Více než 707 tisíc lidí se při sčítání označilo za věřící bez vztahu k nějaké církvi; kdyby tedy existovala nějaká „církev věřících mimo církev“, byl by to druhý největší náboženský celek v České republice po katolících.
A vůbec největší, totiž 4 774 323 (45,2 % populace), je počet Čechů, kteří se s otázkou po svém náboženství vyrovnali tím, že na ni odmítli odpovědět.
6.
Podle údajů ze dvou sčítáních lidu v desetimilionovém Česku v rozmezí let 1991 až 2001, tedy za jedno desetiletí, poklesl počet věřících o více než 1,2 milionu na 3 288 088, to je 32,14 procenta. Jde o jistě pokles šokující, ale podle mého názoru je třeba jej správně pochopit.
Při prvním sčítání po pádu komunistické diktatury si občané České – a tehdy ještě i Československé – republiky teprve uvědomovali, kdo jsou, hledali svoji identitu. Přihlásit se k některému náboženství bylo v roce 1991 projevem svobody a náboženskou příslušnost tak deklarovali i lidé, kteří ve skutečnosti žádný aktivní vztah k víře neměli. (A někteří si tehdy možná mysleli, že dosud zakazované náboženství nově nahradí komunistickou ideologii a přihlásili se k němu z vypočítavosti.) Statistický údaj z roku 2001 je tedy podle mého názoru pravdivější a nesvědčí o poklesu počtu věřících, nýbrž uvádí jejich reálnější počet.
Počet věřících u nás se ovšem i nadále zmenšuje, ale ne už o miliony. Při třetím sčítání lidu od komunismu v roce 2011 počet deklarovaných věřících klesl na 2 175 087, to představuje téměř přesně 20 procent, tedy jednu pětinu obyvatel. Ovšem je třeba si uvědomit, že existují velké regionální rozdíly. Střediskem náboženské víry je ze tří historických zemí Česka především Morava, o něco méně malé Slezsko a mnohem méně Čechy. Ale i v rámci těchto zemí existují rozdíly: součástí života a tradice je křesťanské náboženství výrazněji na východní a jižní Moravě, v Čechách v historickém regionu Chodska na západě země, dále v jižních a východních Čechách. Jen zcela nepatrný je počet věřících v některých oblastech středních a zejména severních Čech. Přitom ani v těch relativně nejsilněji náboženských oblastech nepředstavují věřící lidé většinu obyvatel.
7.
Letos si připomínáme sto let od založení novodobého českého – správněji československého – státu. Vznik Československé republiky byl provázen silným hnutím odporu proti katolické církvi, vnímané jako opora svrženého habsburského císařství. Na Staroměstském náměstí v centru Prahy byl tehdy stržen sloup se sochou Matky Boží Panny Marie. Jen málokdo tehdy předpokládal, že katolicismus zůstane v Čechách i nadále nejpočetnějším náboženstvím. Ale většině lidí se nechtělo podniknout právní krok vystoupení z církve a zůstali formálně katolíky. A na vrcholu komunistického protináboženského pronásledování v 50. létech se zdálo, že organizované náboženství v Česku zanikne během několika let. Nestalo se tak.
Na druhé straně když se skupina křesťanů snažila po pádu komunismu obnovit sloup Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze, byl jejich požadavek po počátečním váhavém souhlasu brutálně smeten ze stolu.
Podle průzkumů veřejného mínění také velká většina občanů nesouhlasí s tím, že se církvím vrací část majetku, který vlastnily před komunistickým převratem.
Jakkoli to zní divně, domnívám se, že nejpřesnější je říci, že velká většina Čechů je vůči církvím lhostejná – ale je ostražitá až nepřátelská vůči jejich silnější roli ve společnosti.