Katechismus Katolické církve (dál už jenom KKC) definuje hřích jako „provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí“ i jako přestupek proti pravé lásce „k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako ‘slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu’. (Sv. Augustin, Contra Faustum manichaeum, 22,27: PL 42, 418; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 71,6.)“ (KKC, 1849)
Hřích je podle KKC taky „urážka Boha: ‘Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé’ (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být ‘jako Bůh’ (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy ‘sebeláska až k pohrdání Bohem’. (Sv. Augustin, De civitate Dei, 14,28) Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu. (Srov. Fil 2,6–9 )“ (KKC, 1850)
Hříchy mají svůj kořen v lidském srdci, „neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují.“ (Mt 15,19-20).
V Bibli nacházíme víc seznamů hříchů. Například apoštol Pavel píše: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci.“ (Gal 5,19–21)
Hřešit může člověk nejen skutky, ale také myšlenkami, žádostmi, slovy a zanedbáváním dobrého.
Ale jak máme všechny tyto poznatky aplikovat v praktickém životě? Co to znamená spáchat hřích? Kdo hřeší? Hrozí za všechny hříchy věčné zatracení?
Hřích spáchá člověk, který s plným vědomím a svobodným souhlasem poruší Boží zákon, který byl definován v přikázání lásky k Bohu a bližnímu (srov. Mt 22, 37–39), v Desateru (srov. Ex 20, 2–17; Dt 5, 6–21) a v církevních přikázáních (srov. KKC, 2041–2043). Když například někdo nemiluje svého bližního jako sebe samého, hřeší proti přikázání lásky k bližnímu. Jenže jelikož náš bližní je i náš nepřítel, přikázání lásky k bližnímu platí i pro nepřítele. Pokud tedy někdo nemiluje svého nepřítele jako sebe samého, hřeší proti přikázání lásky k bližnímu. Pokud někdo krade, hřeší proti sedmému Božímu přikázání. Když se někdo za celý rok ani jednou nevyzpovídá a nepřijme nejsvětější oltářní svátost, hřeší proti čtvrtému církevnímu přikázání.
Hříchy dělíme na smrtelné (těžké) a všední (lehké). Toto rozlišování je nastíněno již v Písmu svatém. Zatímco všední hříchy neohrožují naší spásu, smrtelné hříchy nám uzavírají cestu do nebeské věčné blaženosti. Když má člověk na duši byť jen jeden jediný smrtelný hřích, stačí to k tomu, aby byl navěky zbaven věčné blaženosti v nebi. Proto je velmi důležité přesněji definovat, co je všední a co smrtelný hřích.
Člověk se dopustí všedního, neboli „lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru, předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu.“ (KKC, 1862)
Hřích člověka se však „stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: ‘Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem.’“ (Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17)“ (KKC, 1857)
Je důležité si uvědomit, že tentýž skutek může být v jedné situaci smrtelným hříchem a v jiné situaci ne. Například úmyslné zabití člověka je vždy smrtelný hřích, ale „při sebeobraně jednotlivce nebo společnosti je v krajním případě dovoleno i zabití útočníka, pokud je to nezbytný a nechtěný následek jednání na záchranu nevinně ohrožených životů. Kdo odpovídá za životy jiných, má nejen právo, ale také povinnost je bránit. Proto se i obranná válka považuje za mravně dovolenou, jestliže se bez úspěchu použily všechny prostředky k mírovému vyřešení konfliktu, je-li naděje na úspěch, nevznikne-li tím ještě větší zlo!“ (https://farnost.hladovka.net/index.php/spolocenstva/birmovanci/moralka/100-5-bozie-prikazanie-20180308)
Při posuzování závažnosti hříchu jsou tedy vždy důležité okolnosti. Moje zemřelá maminka mi často vyprávěla příběhy ze svého mládí, ale i z dob, kdy už jsme byly na světě my, její děti. S mým otcem uzavřela manželství v roce 1952, v těžkých poválečných časech. Já jsem se narodil jako nejstarší z dětí v roce 1953, a když jsem byl malým dítětem, přišla velká zima, která byla těžkou zkouškou pro naši rodinu. Žili jsme tehdy jen z platu mého otce, protože maminka nebyla zaměstnána. Příjmy stačily rodině k jídlu, ale na vytápění už nestačily. Proto chodili rodiče po nocích krást dřevo na blízkou stavbu, kterou realizoval státní podnik. Když se pak maminka zpovídala, kněz se jí ptal na okolnosti těch krádeží. Tehdy mu maminka řekla, že pokud by s mým otcem nechodila krást dřevo, pomrzli bychom. Nato jí kněz vysvětlil, že může být klidná, protože nemá hřích na duši. Krádež v krajní nouzi není hřích. Pokud například matce umírá dítě hlady a ona ukradne jídlo, aby ho zachránila, nemá hřích. Její skutek je anulován ušlechtilým činem – záchranou dítěte. Jenže odpuštění hříchů není samozřejmostí. Penitent (kajícník), který přistupuje ke svaté zpovědi, musí splnit jisté požadavky, aby byl od hříchů očištěn. Pokud tyto požadavky nesplní, jeho zpověď nemůže být platná. K platné zpovědi patří upřímná lítost nad všemi smrtelnými hříchy, vyznání všech smrtelných hříchů, opravdové předsevzetí a vykonání skutků uložených za pokání.
Co se týče upřímné lítosti, je nezbytná u všech spáchaných smrtelných hříchů. Toto je velmi závažný požadavek, protože v případě, že někdo upřímně nelituje byť jen jeden svůj smrtelný hřích, jeho zpověď je neplatná a navíc páchá další hřích: svatokrádež. Pokud někdo u svaté zpovědi úmyslně zatají byť jen jeden smrtelný hřích, nejenže nemá odpuštěn ani jeden hřích, ale navíc páchá další smrtelný hřích: svatokrádež.
Dá se pochopit, že mnoho lidí má problém vyznat před známým knězem nějaký smrtelný hřích, za který se stydí. V takových případech se doporučuje vyhledat neznámého kněze a u toho se vyzpovídat. Já sám mám hodně přátel mezi kněžími a stávalo se mi, že jsem měl problém vyznat nějaký hřích před některým z kněží, se kterými jsem se dobře znal. V tom případě jsem navštívil neznámého kněze z jiné farnosti a u toho jsem se vyzpovídal.
Je důležité připomenout, že zpovědník může odmítnout udělit kajícníkovi rozhřešení, zjistí-li, že penitent necítí upřímnou lítost nad spáchanými smrtelnými hříchy, nebo nějaký smrtelný hřích zatajuje. Pravdou je, že zpovědníka lze oklamat, ale je naivní myslet si, že když kajícník oklame zpovídajícího kněze a dostane rozhřešení, je jeho zpověď platná. Penitenciář, tedy kněz, který zpovídá, je jen prostředník a hříchy ve skutečnosti odpouští Bůh. Zpovědníka oklamat lze, ale Boha ne. Pokud penitent při zpovědi upřímně nelituje svůj těžký hřích, nebo úmyslně zatají byť jen jeden smrtelný hřích, jeho zpověď je u Pána Boha neplatná a svatokrádežná. Zpovědník většinou nezná tajné myšlenky kajícníka, ale Bůh ano.
Vzpomínám si, že když jsem v mladších letech pracoval v továrně poblíž mého bydliště, moji spolupracovníci se často uchylovali k drobným krádežím. Nešlo o velké věci, ale například o nějaké nářadí, ale pokud měli možnost nepozorovaně něco ukrást, neodolali pokušení. Stalo se, že se mě kolega zeptal:
„Proč si i ty něco neukradneš, když tě nikdo nevidí?“
Odpověděl jsem mu: „Mýlíš se. Vždy mě vidí Bůh a mé svědomí. A mé svědomí mě bude kousat a nedá mi klid. Před lidmi můžu hodně věcí utajit, ale před Bohem ne. Jen si zatížím duši hříchem.“
Kolega se podivil a pravděpodobně i pochopil pointu, ale jestli to změnilo jeho chování, to nevím.
Vraťme se však k výkladu o svátosti pokání, nebo taky svátosti odpuštění, svátosti obrácení, svátosti smíření či svaté zpovědi. Pokud penitent při svaté zpovědi zapomene říci smrtelný hřích, jeho zpověď je platná, ale při nejbližší zpovědi musí dodatečně vyznat hřích, který zapomněl říci, a musí také zpovědníka informovat o tom, že ten hřích zapomněl vyznat při předchozí zpovědi.
Mnoho lidí má mylné představy o opravdovém předsevzetí, které zahrnuje:
„1. Vyvarovat se alespoň všech těžkých hříchů a každé dobrovolné blízké příležitosti k nim.
2. Statečně vzdorovat zlým náklonnostem a pokušením s využitím nadpřirozených i přirozených prostředků (modlitba, svaté přijímání, život v Boží přítomnosti, pracovitost, přátelskost, četba dobrých knih, aktivní odpočinek atp.).
3. Odpustit nepřátelům a všem, kdo ublížili.
4. Vrátit cizí věc, napravit dané pohoršení a způsobenou škodu.
5. Je-li třeba, omluvit se a učinit krok ke smíření.
6. Konat všechny své povinnosti.
7. Dát si konkrétní splnitelný úkol, na kterém budu
pracovat do příští svaté zpovědi.“
(https://www.milujte.se/storage/1345404221_sb_priprava-na-svatost-smireni-dnes--zpovedni-zrcadlo.pdf , s. 11-12)
Opravdové předsevzetí je při svaté zpovědi stejně důležité jako upřímná lítost nad všemi smrtelnými hříchy a vyznání všech smrtelných hříchů zpovědníkovi. Zpovědník má dokonce právo odmítnout udělení rozhřešení penitentovi, u kterého absentuje snaha obrátit se k Bohu a změnit svůj život k lepšímu. Jednou se to stalo i mně.
Jenže Bůh ví a mnozí kněží si to také uvědomují, že radikální náprava kajícníka po svaté zpovědi je spíše vzácností. Stává se to, ale nebývá to často. Nedávno jsem slyšel jedno kázání hostujícího kněze v naší farnosti, věnované svátosti pokání, a ten kněz mimo jiné řekl, že často už když vidí některého ze svých věřících přicházet na svatou zpověď, ví téměř jistě, z čeho se ten kajícník bude zpovídat a většinou se nemýlí.
Člověk je nedokonalý a často upadá do týchž hříchů, ale přesto je důležité se alespoň upřímně snažit o nápravu svého života k lepšímu. Nejlepším řešením je zaměřit se vždy na ten nejtěžší hřích.
Zajímavou zkušenost jsem měl při svaté zpovědi někdy v 90. letech u jednoho polského paulína v mém bydlišti ve východoslovenském městě Vranov nad Topľou.
Řehole paulínů se vrátila do Vranova nad Topľou v roce 1990 z podnětu tehdejšího košického biskupa Mons. Alojze Tkáče. V dávnější minulosti paulíni působili ve městě, a to od roku 1672, ale v roce 1786 císař Josef II. zrušil tuto řeholi na území celé Habsburské monarchie, takže paulíni museli Vranov nad Topľou opustit. Až v roce 1990, po více než dvou stoletích, se řehole do Vranova nad Topľou vrátila. Jelikož tento řád na Slovensku už přes dvě století nepůsobil, Mons. Tkač požádal paulíny v Polsku, kde tato řehole působila, aby poslali několik ze svých řeholníků na Slovensko a pomohli oživit činnost řehole u nás. Prvním novodobým paulínem u nás po více než dvousetleté pauze byl nedávno zesnulý otec Leander Tadeusz Pietras, později se zde vystřídali i další polští řeholníci a pomalu začali přibývat i mladí slovenští paulíni, dokonce i rodáci z Vranova nad Topľou. Řehole paulínů dodnes působí ve farnosti Narození Panny Marie Vranov nad Topľou – Sever.
Ti paulíni, kteří přišli z Polska, byli velmi přísní a kvůli tomu vzbuzovali u části našich věřících nevoli. Jeden z těch polských řeholních kněží začal ze mě při zpovědi tahat odpovědi na otázky, na které jsem v minulosti nebyl zvyklý. Ptal se mě, jak chci změnit svůj život k lepšímu a proti jakému ze svých obvyklých hříchů chci v budoucnosti bojovat. Ta zpověď byla nezvykle dlouhá a trochu jsem se při ní potrápil, ale musím přiznat, že ten řeholník postupoval správně.
Důležitá je také náprava škody, způsobené hříchem penitenta. Vzpomínám si na příhodu z dětských let, když jsme si povídali v kruhu přátel o svých běžných trampotách. Jeden z přátel se přiznal, že chce něco ukrást. Už si přesně nevzpomínám, co to bylo, protože od té doby uplynuly desítky let, ale myslím, že šlo o nějakou součást sportovní výstroje. Přítel to komentoval takto: „Já to ukradnu. Vždyť co? Potom se vyzpovídám a bude všechno v pořádku.“
Jenže můj přítel se hluboce mýlil. Samotná zpověď nestačí, ale je třeba škodu nahradit.
Pokud tedy někdo například ukradne svému bližnímu sekeru, musí se nejen vyzpovídat z tohoto hříchu, ale navíc musí svému bližnímu vrátit sekeru a ještě se ho i poprosit o odpuštění. Pokud novinář napíše do novin lživou informaci o někom, je povinen se z toho vyzpovídat a poté v tisku dementovat původní zprávu spolu s patřičnou omluvou. Už před zpovědí je penitent povinen srovnat se se všemi,kterým ublížil, a udělat vše pro urovnání vztahů s nimi.
Je lepší vyznat při svaté zpovědi i všední hříchy, ačkoli nejsme povinni tak učinit. Katolická církev to vřele doporučuje, „vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha.“ (KKC, 1458)
Jenže je zde ještě jeden velmi důležitý důvod, abychom při svaté zpovědi vyznali i všední hříchy. Často totiž ani my sami nedokážeme rozeznat, zda je hřích těžký nebo lehký, ale pokud ten hřích vyznáme před knězem a ten nám udělí rozhřešení, máme jistotu, že jsme před Pánem Bohem očištěni a připraveni třeba i hned zemřít.
Každodenní zpytování svědomí je mimořádně ušlechtilou a užitečnou praxí upřímně věřícího katolíka.
Někdy je i pro zpovědníka obtížné přesně určit závažnost hříchu penitenta. Jak již bylo řečeno, tentýž skutek může být v jedné situaci smrtelným hříchem a v jiné ne.
Například pokud lékař v rámci výkonu své profese musí přehlédnout nahé tělo ženy, není to hřích, jenže pokud lékař má při tom pohledu hříšné potěšení, nebo zatouží zhřešit s takovou ženou, už se dopouští hříchu. Staly se dokonce případy, že lékař zneužil svou pacientku. S jedním takovým případem jsem se seznámil, když mi blízká osoba řekla o tom, jak ji v mladších letech bezohledně znásilnil lékař. Pokud muž náhodou vidí v galerii obraz nahé ženy a vnímá ten obraz jako umělecké dílo, není to hřích. Jenže pokud se při tomto pohledu probudí jeho sexuální apetit a on nachází v tomto obraze rozkoš, případně zatouží po sexuálním kontaktu s touto nebo jinou ženou, dopouští se hříchu. Ještě těžším hříchem je záměrné vyhledávání pornografie a jiných příležitostí ke hříchu.
Pokud je muž homosexuál, není to hřích. Pokud se takový člověk zdržuje hříšných praktik s osobami stejného pohlaví, může dokonce dosáhnout i svatosti. Vždyť i homosexuálové, tak jako všichni ostatní lidé, jsou povoláni ke svatosti. Jenže pokud se homosexuál začne uchylovat k hříšným sexuálním praktikám s osobami stejného pohlaví, páchá smrtelné hříchy.
Ve smyslu všech uvedených skutečností je každodenní zpytování svědomí se vzbuzením upřímné lítosti nad spáchanými hříchy ušlechtilou praxí věřícího katolíka. Upřímné vyznání hříchů před Pánem Bohem může dokonce zachránit člověka před věčným zatracením. Pokud člověk umírá a nemá možnost přivolat lékaře dříve, než zemře, jeho vyznání hříchů spolu se vzbuzením si upřímné lítosti nad spáchaným hříchem zabrání jeho věčnému zatracení. Proto je velmi důležité pro každého upřímně věřícího katolíka pěstovat praxi každodenního zpytování svědomí spolu se vzbuzením upřímné lítosti nad spáchanými hříchy.