Vypadá to, že žijeme v době, která je silně zahleděná do minulosti. Dokonce deníky běžně informují o výročích novodobých dějin na místo aktuálního zpravodajství. Veřejnoprávní televize a rozhlas přibližují události staré mnoho desetiletí „v prézentu“, jako by se odehrávaly právě před televizními kamerami a mikrofony.
Média nejsou v tematizaci nedávné historie sama. Velmi se angažují politici, především ti s extremistickým a populistickým stylem oslovování veřejnosti. Připomínání mnohých historických okamžiků budí emoce, a to se jim hodí k dosažení vlastních, z mravního hlediska neobhajitelných postojů. Před rokem byl zveřejněn výrok poslance Miloslava Roznera „o neexistujícím pseudokoncentráku“ na adresu romského tábora v Letech během druhé světové války. V uplynulých dnech jej kolegové poslanci nevydali k trestnímu stíhání. Co kdyby museli jednou také nést za své nepatřičné výroky odpovědnost, tak jako každý jiný člověk? Protože Klausovi musí být vždy vpředu, přispěl v rozmezí necelého týdne několika nehoráznostmi s vypůjčením si historických příměrů i poslanec Václav Klaus junior. Bývalý učitel matematiky je znám svoji zálibou v historii a sklonem k provokaci. Historie se týkala asi i nejcitovanější poznámka ze zprávy naší kontrarozvědky. Naši agenti si dovolili poznamenat to, co je všeobecně známé. Výuka novodobých dějin má na našich školách velké nedostatky, podle citované zprávy je vyučována sovětská verze nedávné historie a i jiné předměty trpí tendenčním panslavismem. Uvedené věci přestavují podle tajné služby bezpečnostní riziko. Školský výbor parlamentu, jehož je pan Klaus mladší předsedou, se ohradil, že tajná služba jim, učitelům, poslancům a ministerstvu školství, nemá do kvality vzdělání poskytovaného našimi školami co mluvit. A pak že je vzdělání věcí veřejnou, máme demokracii se svobodou vyjadřování a všichni mají v diskusi stejná práva – až na BIS. Pravda se prostě podle našich mediálních učitelů a poslanců nenosí a zveřejňovat ji je nežádoucí.
Čeští politici se přičinili i o další ostudu, která nese kontext historie. Tak dlouho devótně naslouchali a tleskali nenávistným a nacionalistickým projevům představitelů Svazu bojovníků za svobodu od dob jeho vedení předsedkyní Andělou Dvořákovou, až tuto organizaci k podpoře své politiky využil prezident Zeman. Dnes jen nevěřícně hledíme, že v čele odbojářů stojí bývalý komunistický důstojník, který je na Hradě natolik oblíbený, že obdržel státní vyznamenání, ale jeho chování překročilo i tak všeobjímající toleranci k politickému nevkusu, jakou se vyznačuje paní Jana Bobošíková, že spolek opustila. Bojovníci za svobodu totiž vloni, asi s předstihem k letošnímu výročí listopadu 89, vyznamenali komunistického poslance Ondráčka, bývalého příslušníka pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, který se tehdy po zásahu proti demonstrantům rozpovídal do kamery tehdejší Československé televize, jak je třeba udržet pořádek a rázně postupovat proti živlům.
Po éře pokroku, který pohrdal minulostí, nastala doba „paměti“, v níž se snažíme porozumět dnešku pohledem zpět ve snaze objevit příčiny toho, jak se svět vyvíjel do současné podoby, se kterou si nevíme příliš rady. Ne každý pohled do historie je objevný a umožňuje nám lépe poznávat dnešní skutečnost, porozumět sami sobě. Osmičková výročí se stala promarněnou příležitostí připomenout si naše moderní dějiny s potřebnou mírou pravdivé sebereflexe a poctivého nadhledu. Oficiálně podporovaný výklad historických výročí osmičkových letopočtů nám proto nenabídl žádné odpovědi na základní otázky: kdo jsme, kde se nacházíme a jaký má smysl naše úsilí, tedy co bychom měli dělat.
Nejen mediální provoz nám předkládá dějiny Československa jako něco pokračujícího, stále existujícího. Je známo, že zatímco schválení státního svátku na den 28. září vyvolalo velké polemiky (a sv. Václav, symbol tisícileté české státnosti, musel zůstat v ilegalitě), 28. říjen je všeobecně považován za hlavní státní svátek a rozdávají se v tento den státní vyznamenání současného státu, České republiky. Paradoxem je, že stát, v jehož duchu se státní svátek odehrává, již 25 let neexistuje. Není cílem těchto řádků snést polemické argumenty, donekonečna vyvracet stále tradované omyly a opakované nepravdy, popudit co nejvíce konformistů nebo nahlížet naši současnost a minulost negativně, v jednostranném až zkreslujícím černém hávu. Nabízí se pohled, který vztahuje minulost k současnosti již jinou optikou, skrze dlouhodobé trendy, logické vazby jednotlivých událostí, dějiny jako ne-nahodilost, výklad dějin jako příběh, který respektuje „pravidla žánru“. Jsou jimi kritičnost, otevřenost, (faktická) pravdivost, deklarovaná (hodnotová) východiska vypravěče, odmítnutí skryté či otevřené manipulace.
Začněme tedy otázkou, těžkým kalibrem. Existovaly vůbec dějiny Československa, koho konkrétního vnímáme za existencí institucí tohoto středoevropského státu, kdo byl jejich subjektem, faktickým hybatelem? Hledání odpovědí nemá pochopitelně zpochybnit známá fakta o trvání první republiky, nýbrž nás vede k příběhům národů, které se v tehdejším státě sešly. Československo si dnes přivlastňují vlastně jen Češi. Byl to projekt, který reálně naplňoval myšlenky našeho národního obrození, české moderní ambice. Ostatní skupiny obyvatel, jako Maďaři, Němci a Poláci, vyjma Slováků, se ocitly v nástupnické republice povstalé po rozpadu Rakousko-Uherska bez vlastního přičinění a o tento stát nikdy nestály. Podkarpatská Rus byla uměle k novému státu připojena rozhodnutím vítězných mocností. Loajalitu si získávalo Československo u svých občanů velmi obtížně. Nakonec to byli Slováci, kteří po celé 20. století směřovali k vlastní suverenitě a zasadili iluzi o životaschopnosti tohoto státního útvaru definitivní ránu z milosti. Pokud chceme lépe pochopit krátké dějiny Československa, je třeba je především nahlížet z pozic jednotlivých národů a jejich dlouhodobých zájmů, tendencí a cílů, ke kterým směřovaly. I když pomineme nevyléčitelnou vadu, se kterou stát vznikl, v oblasti nejdůležitější, ve schopnosti zajistit svoji vlastní bezpečnost, musíme především přiznat, že při hledání dlouhodobých společných cílů všech obyvatel, celé středoevropské společnosti sdružené pod značkou „Czechoslovakia“, vycházíme s prázdnýma rukama. Budoucnost založená na české národní ideologii, i když teď označované jako československá, nedávala vzniklému státnímu útvaru žádný smysl, který by mohl být naplňován v jeho dlouhodobé existenci. Dvě okupace za 50 let, dvojí odchod Slovenska, nejasné postavení Podkarpatské Rusi, 41 let tvrdé diktatury a ztráta třetiny obyvatelstva nepatří k silným stránkám a ani k událostem, které lze v současném hodnocení pominout, natožpak příkladně vyzdvihnout.
Přes nepochybné kvality existence jediné středoevropské demokracie v meziválečném období jsme stále konfrontováni s pověstmi o naší české vyspělosti politické a ekonomické. Než se budeme zabývat politickou kulturou a kvalitou demokracie, která navíc v současné České republice má sestupnou tendenci, stručné shrnutí ekonomických úspěchů. Rakousko, které patřilo v obou válkách k poraženým (my se cítíme být vždy na straně vítězů dějin), uspělo lépe ve „studené válce“ a hlavně v hospodářských ukazatelích. Přestože výchozí úroveň obou zemí byla před sto lety srovnatelná, slabě rozvinuté Slovensko a zaostalá Podkarpatská Rus měly svůj vliv na nižším HDP na hlavu u nás, než bylo v postcísařském Rakousku, po sto letech je situace zcela jiná. Naše země, již bez východních území, dosahuje na hlavu výkon přes 40 % dnešního Rakouska. A to po třiceti letech svobody a hospodářského vzestupu. Stále to pro většinu Čechů není dostačující, aby už chtěli vidět civilizační, kulturní a ekonomický přínos, který od středověku představovali naši Němci a spojení s evropským Západem, jež nám po staletí zprostředkovávali. Z rozhodnutí Stalina se Poláci po druhé světové válce stali posunutím hranic na západ středoevropským státem. Češi se zase vyhnáním Němců z vlastního rozhodnutí posunuli civilizačně na východ. Hospodářská výkonnost není jediným dokladem pro uvedenou skutečnost. Mohli bychom pokračovat údaji ze zdravotnictví, sociální oblasti, stavu přírody, a dalších parametrů, podle kterých se hodnotí kvalita života. Toť hořká pilulka pravdy o našich moderních dějinách. Současné snahy o izolacionismus a antievropanství jsou jen žalostným pokračováním po dávno nastoupené cestě úpadku. Říkejme jí „proti všem“. Vždy vedla a stále vede na východ. Smutnou skutečností zůstává, že i první republika k budoucímu prosovětskému a nedemokratickému vývoji významně přispěla. Důkaz je přímo fyzicky hmatatelný. „Masarykovy děti“, generace, která se narodila a chodila do školy v době první republiky, vstoupila po II. světové válce do komunistické strany v tak masovém měřítku, že jsme získali světové prvenství v počtu komunistů na počet dospělých obyvatel. Přes dva miliony členů totalitní organizace nejsou dobrým vysvědčením předchozí demokratické výchovy. A výmluvy, kdo za to tentokrát zase může, snad opět hodíme na Němce a fašisty, šlechtu a církev?
Politicky se nám dostalo toho, pro co jsme se rozhodli. Vznik Československa byl po rozpadu monarchie nezbytností a respekt patří těm, kteří se úkolu energicky chopili. Propaganda o odčinění Bílé hory, kterou se argumentovalo při pozemkové reformě v roce 1920, zamlžovala reálnou situaci a odváděla od užitečných úkolů doby. Zatímco německá okupace definitivně ukázala na nefunkčnost versailleského uspořádání, nejpozději od obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní Hitlerem nám už mělo být jasno. Československý stát a naši bezpečnost nikdo negarantoval. A místo toho, abychom se podle uvedené skutečnosti rozumně zařídili, bojovali jsme minulé války. Spojenci nám zbyli jen na papíře, který nesl v záhlaví opravdu neinvenční název „Malá dohoda“. Dějiny se zkopírovat do současnosti nedají a v zahraniční politice to platí obzvlášť. Češi se o tom mohli přesvědčit poté, co si po protektorátu třetí říše dobrovolně zvolili protektorát sovětské říše. I ruské okupace jsme se nakonec dočkali, byť s pětadvacetiletým zpožděním. S Němci to bylo v opačném sledu a v bezprostřední návaznosti. Proto mnohým dodnes uniká tato jasná paralela. Opět jsme odčiňovali dějiny a mnozí v tomto domněle spravedlivém zápalu žijí dodnes.
Ačkoliv se Češi hlasitě hlásí k demokracii a právnímu státu, jejich rozhodnutí v uplynulých sto letech byla s těmito principy nesčetněkrát v rozporu. Etnicita namísto občanství, odplata namísto spravedlnosti, síla namísto práva, ideologie a manipulace místo pravdy, představa výlučnosti namísto otevřenosti, Východ namísto Západu, kolektivismus namísto individuální zodpovědnosti, pokrok a revoluce namísto kontinuity, národní církev namísto univerzálního křesťanství, rovnostářství namísto rovných příležitostí a respektu k odlišnosti a mohli bychom pokračovat dlouho a uvádět historické události, kdy uvedená volba mezi principy byla rozhodujícím hybatelem našich dějin. Pokud odmítneme ufňukané a nepravdivé alibi, že jsme byli vždy jen obětí úkladů a nikoliv ze své vlastní vůle aktéry mnohých neúspěchů, vyvstává nám jeden pádný argument. Vzhledem k německy mluvícím sousedům jsme za sto let v délce demokracie pořádně pozadu. Němci, ze západní části země, počítají téměř tři čtvrtiny období demokracie za sto let, zatímco my polovinu. Pro ty, pro které není rozdíl mezi demokracií a pokusem o její středoevropskou karikaturu dostatečně zřetelný, můžeme ještě připočítat necelé tři roky třetí republiky.
Zatímco první republika nebo poválečné období komunismu již nejsou tou dobou, na kterou bezprostředně navazujeme, o normalizaci to neplatí. Většina obyvatel České republiky se narodila a prožívala formativní období svého dětství, výchovu a školní vzdělání za normalizace, nejstarší generace i aktivní část života. Kontinuita s normalizací je zapřenou stránkou podoby současnosti. Sovětskou okupací v roce 1968 asi navždy ztratil socialismus pro Čechy neodolatelné kouzlo, ale Slováci toto období prožívali zcela jinak. Jejich krajan se stal hlavou státu a pomohl jim zajistit další krok na cestě k politické svébytnosti, federaci. Slovensko se vlivem pokračujících finančních transferů industrializovalo a modernizovalo, takže vzrůstající životní úroveň a odlišné nakládání s osobami nepohodlnými husákovskému režimu jak z období „Pražského jara“, tak z období následné normalizace nevyvolávalo ve společnosti takový odpor. Charta 77 byla disproporčně českou záležitostí, stejně tak občanské aktivity a otevřené protesty proti režimu na konci 80. let. Na Slovensku jedinou významnou protirežimní událostí byla svíčková demonstrace za náboženskou svobodu v Bratislavě. Slovensko nebylo tak odkřesťanštěnou zemí jako Čechy, proto náboženská identita představovala jediný dostatečný společný jmenovatel, kterým se Slováci byli schopni vymezit proti upadajícímu komunistickému režimu. Od těchto skutečností se odvíjí i odlišné vnímání listopadu 89. Na otázku, jak je možné, že Slováci, kteří si nedlouho po získání svobody již ve volbách na jaře 1992 zvolili autoritářského Vladimíra Mečiara, dává srozumitelnou dopověď. První úspěšný populista v polistopadové politice zosobňoval nejlépe příslib naplnění většinového slovenského přání, dosažení státní suverenity, ale již nikoliv demokracie. Ta byla až do zkušenosti s Mečiarovou vládou na druhé koleji.
Dnešní rozdělená česká společnost také vězí ve svých výchozích pozicích v normalizaci a v 90. letech. Většina českých voličů se po dvou desetiletích tápání v pro ně neznámém a otevřeném světě rozhodla vrátit domů, do minulosti, ke svým starým jistotám. Tandem Zeman – Babiš nabízí iluzi, že je možné čas zastavit a vrátit zpátky „staré dobré jistoty“, bezpečnost zajištěnou maximální možnou mírou uzavřenosti země navenek a neangažováním se ve světovém dění, růst blahobytu hnaný současnou vlnou hospodářské konjunktury určený ke krátkodobé spotřebě, a to vše za cenu rezignace na občanskou angažovanost a trvání na některých demokratických a ústavních principech. Reminiscenční terapie působí na „normalizační generaci“ jako účinný lék proti stavu úzkosti z otevřeného prostoru s nedohlédnutelným horizontem, který je tradičnímu češství naprosto cizí a jejž nám přinesla svoboda, proti nejistotě z budoucnosti ve společnosti, která se řídí jinými principy, protože už není „vědecky“ vysvětlitelná a předvídatelná podle zákonitostí marxismu-leninismu a jimž nejsou vykořenění občané schopni porozumět, a z bohatství cizích vnějších podnětů, ve kterých se nedokážou ani vyznat a ani jich využít ke svému prospěchu. Rozdíl mezi racionálním pohledem na současnost a uvedenými emocemi pomáhají zakrýt znovu se objevující ikony 70. a 80. let, které ve veřejném a mediálním prostoru vizuálně vytvářejí pocit srozumitelné kontinuity s idealizovanou dobou, „kdy skoro vše bylo tak, jak má být“ a vládl u nás pořádek. Nástroje na budování identity normalizační společnosti dobře slouží ke sbírání politické podpory u starší střední a nejstarší generace českých voličů. 
Nejmladší voličská generace, která již vyrostla v 90. letech, není zformována normalizační zkušeností. Tehdejší společenská smlouva s Moskvou dosazenou mocí zněla, když se nebudete zajímat o nás a o veřejné dění, tak vás necháme na pokoji a budete si moci celkem v klidu užívat dostupného blahobytu. Neschopnost zajistit běžné spotřební zboží na konci 80. let podkopala u značné části Čechů přesvědčení, že jim může totalitní režim do budoucna ještě něco nabídnout. Přiznejme si, že to byl silnější impuls k úspěchu „sametové revoluce“ než víra ve svobodu a demokracii. Někteří populisté z Prognostického ústavu to velmi dobře věděli, a proto slibovali marku za pár korun nebo dohnání a předehnání Rakouska do dvaceti let.
Také Andrej Babiš rozumí dobře svým voličům. Dovolená v Chorvatsku a víkendy na chalupě jsou standardem, na který si Češi zvykli již za komunismu. Přibyly zahradní bazény, spotřební elektronika, módní konfekce světových značek, druhé auto do domácnosti, zimní dovolená v Alpách a cesty do exotických destinací. A když Miloš Zeman okořenil diskusi trochou strachu z příchozích ze zahraničí a špatným českým svědomím za selhání v minulosti, měli oba vyhráno. Zavládlo přesvědčení, když už jsme toho, po čem jsme většinově tak dlouho toužili, konečně dosáhli, přece se o to nenecháme připravit. Iluze bezpečnosti v uzavřené zemi a další tradiční české stereotypy vytvořily retro atmosféru. Takzvané tradiční strany na koktejl dvou vrcholných česko-slovenských populistů nenašly recept.
Jinak je to s nejmladší generací voličů. Ta již vůbec nechápe principy, na nichž stojí česká identita zformovaná za normalizace. Uzavřený horizont, strach z cizího, neschopnost se dorozumět jiným jazykem a pochopit odlišnou mentalitu, vystříhat se veřejného vyslovení vlastního názoru a obav o konzumní jistoty nejsou jejich mentální limity. A z čistě fyzického hlediska politikům, kteří reprezentují tento pohled na svět, který není zatížený normalizační minulostí, patří budoucnost. Oni a jejich voliči tvoří tu část národa, pro kterou jsou určující devítková výročí: před třiceti lety listopad 1989, před dvaceti lety vstup do NATO a patří sem i před patnácti lety vstup do EU. Dějiny Československa se v jejich světle jeví jako příklad slepé cesty anebo slouží k poučení na základě hluboké reflexe.
Abychom tohle pochopili, potřebujeme začít uvažovat o tom, proč máme nyní územním rozsahem „pouze“ starý český stát. Přemýšlet o tom, proč vzniklo a zaniklo Československo, jaké byly skutečné ideje a nosné zájmy, které jeho trvání provázely. Čím jsme se na neúspěchu svého sto let starého státního projektu podíleli. Je třeba si připustit, že to nebyly ideály svobody a demokracie, které určovaly mnoho našich politických rozhodnutí, výsledný charakter státu, který jsme vytvořili. A nejsou jimi ani dnes. Musíme uvažovat o tom, že i před vznikem Československa zde byla národně se definující česká společnost, která měla své představy, plány a limity. Jedním z nich byla iluze bezpodmínečné suverenity a udržitelné samostatnosti, garantovaná důsledným vyloučením všeho cizího, nečeského z politického a kulturního života. Potřebujeme si uvědomit, v čem navazujeme na starší vrstvy našeho národního bytí dnes a jaké to může mít pro nás v budoucnu důsledky. To je náš současný úkol. Existence českého státu není ani nahodilá a ani se nezakládá na nějaké historické epizodě. Bezpečnost a svobodu nám může zajistit jen sounáležitost s vyspělým evropským Západem a transatlantické vazby. Jedině otevřenost je dobrým předpokladem naší budoucí prosperity a demokracie. Naopak představa jakési úplné nezávislosti a soběstačnosti je spolehlivou cestou k záhubě svobody a demokracie v našem koutku střední Evropy. A je stálou hrozbou pro zachování naší státnosti.