..
.
Slaví se 200 let narození Bedřicha Smetany. Ze všech stran zní jeho hudba, znalci vykládají jeho život a dílo a čtenáře Skleněného kostela by mohlo zajímat, jak byl na tom Smetana v oblasti, kterou my považujeme za nejvýš důležitou, jak se ozývá či neozývá z jeho skladeb nota, které bychom mohli říkat duchovní nebo spirituální, jak je libo. Ad libitum.
Začnu skladbou, kterou málokdo zná: Šest preludií pro varhany (1846), tak jednoduchých, že je zvládnu i já, a přitom tak působivých, že když je zahrajete při mši, bratři a sestry na kůru, například během přijímání, určitě tím navodíte atmosféru k modlitbě.
Duchovní portrét hudebního skladatele se dá odvodit zhruba ze tří zdrojů: z jeho životopisu – tady se neodvažuji soudit, v osobní zbožnosti Smetanu jistě předčil Dvořák, pak z žánrů jeho skladeb – i tady budou příklady skromné, Smetana prostě nebyl ředitelem kůru jako Bach a neměl v popisu práce dodávat stále čerstvé mše a kantáty, a nejlíp asi z textů, které zhudebnil. I to je ovšem problematické: těžko hádat, jaký měl k těm textům vztah. Nakolik mu mluvily z duše. Ale ať tak či tak, Smetanovo dílo na nás zákonitě působí i tím, co on sám primárně nevytvořil: totiž slovy, která zhudebnil.
Poslechněme si, jak začíná Smetanova kantáta Česká píseň: „Píseň česká slavně znívá, v chrámu Páně když se zpívá ... když lid »Svatý, svatý!« zpívá.“ Text napsal Jan z Hvězdy. Nebo mužský sbor Modlitba: „Bože velký, mocný králi! / Otevři své lásky zdroje, / milostivá ruka Tvoje / mír a blaho uděl nám!“ (slova Josef Srb-Debrnov). Západ slunce: „A v dol už noc se rozkládá / a jako kámen těžké srdce moje ... Rač těžkých snů nás chránit, Spasiteli!“ (Josef Václav Sládek). Tohle se zpívalo i v 50. letech (kritické vydání Sborových skladeb vyšlo 1956) a Zdeněk Nejedlý se možná měl co držet, aby tyto pasáže Smetanova díla necenzuroval.
V druhém dějství opery Tajemství prochází kolem trosek kláštera průvod poutníků a družičky zpívají: „Matičko Boží, obětuj milosti své mně zář...“ Píseň je tak jímavá, že se tu a tam dodnes zpívá v kostelích, i když v kancionálech není. A závěr Čertovy stěny? Rarach si postaví vltavskou přehradu, „proud na klášter se valí“ a poustevník Beneš konečně pochopí, že ho ďábel oklamal: „Pryč, pekel kníže! Pryč, jménem kříže!“ V televizní inscenaci z roku 1973 (režie Zdeněk Kubeček) se při těch slovech dokonce zablýsknou dvě kolmé světelné čáry: znamení, v němž vítězíme. Je to stejně působivá pasáž jako zpěv poutníků v Tajemství, ovšem zásluhu na tom má i autorka obou libret – Eliška Krásnohorská.
Hudební sluch mi přesto napovídá, že o něco víc Smetanovi mluvil z duše husitský chorál. Z památné písně Ktož sú Boží bojovníci skladatel vybudoval nejen symfonické básně Tábor a Blaník, ale také závěr Libušina proroctví. Čtenáři, kteří mě osobně znají, dobře vědí, že pro husitství nijak neplanu, ale jako milovník hudby prostě musím uznat, že tak geniální variace středověké dórické melodie v pozdněromantickém stylu a v orchestrálním znění, které už skladatel nemohl zkontrolovat sluchem, nakonec přehlušují ideové zadání, které tehdy autorovi ukládali, ať přímo či nepřímo, čelní činitelé české kultury.
Podobně opera Libuše: „Ó bohové, slyšte modlitbu mou, můj národ vezměte v ochranu svou,“ zpívalo se při otevření Národního divadla a nám může být líto, že se nenašel nikdo, kdo by na stejné umělecké úrovni vyslovil touhu svěřit svůj národ Bohu jedinému. Mohlo by zaznít kulturněhistorické vysvětlení, že naši vlastenci byli tehdy duchovně jinde. Jako by jim v „českém nebi“ kněžna Libuše nahradila Pannu Marii. Libuše mi totiž vždycky připadá jako rozměrná liturgická skladba, jako zhudebněný obřad. A je to pro mě další důkaz, že krásná hudba je do značné míry autonomní, že může „odrušit“ i námět, který mi duchovně nesedí.
Životopisci víckrát mluví o tzv. Smetanových odpůrcích. Je to až ustálený pojem. Jedním z nich byl František Pivoda, skladatel a učitel operního zpěvu. Dovolím si srovnání. Smetana je nepochybný vrchol české hudby, známý ve světě, dodnes poslouchaný nejen ze studijních důvodů, ale i pro potěšení. František Pivoda, jak si mohou všimnout uživatelé katolického Kancionálu, složil melodie písní Ó Srdce Páně nejsvětější (č. 728) a Budiž vděčně velebena, Matko Boží Maria (č. 801). Každý má svůj dar, každý může vyniknout v něčem jiném.
„Když zazní hudba Smetanova, je nám nebesky volno,“ napsal Jan Neruda a vyjádřil tím i můj dojem. Nevím, jak myslel to „nebesky“. Já bych to nechápal jen obrazně: „Každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel“ (List apoštola Jakuba 1,17).