V dějinách Katolické církve bychom sotva našli koncil, který by nevyvolal odpor, či dokonce vzpouru části katolických teologů vůči tomu, co učil. Výjimkou nebyl ani Druhý vatikánský koncil, který sice skončil v roce 1965, ale dodnes vyvolává útoky části katolických teologů vůči jeho učení.
Za všechny minulé koncily zmiňme První vatikánský koncil, který se odehrával v letech 1869–1870. Na tomto koncilu došlo k vážné konfrontaci koncilních otců při přijímání dogmatu o papežské neomylnosti. Papež blahoslavený Pius IX. otázku neomylnosti raději z pořadu jednání stáhl a podnítil otce, aby se věnovali schématu O církvi. Avšak po sílících prosbách řady biskupů téma neomylnosti papeže na jednání vrátil. Při hlasování dne 13. 6. 1870 s ním souhlasilo 451 koncilních otců (placet), 62 souhlasilo s podmínkou (placet iuxta modum), 88 definici odmítlo. Byl mezi nimi i tehdejší pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg. Odmítali ji ale ne z důvodu věcného nesouhlasu, nýbrž proto, že její vyhlášení v tehdejší době považovali za nevhodné. Při definitivním hlasování na čtvrtém veřejném zasedání koncilu dne 18. července 1870 hlasovalo 451 otců pro, 62 pro s výhradou a jen 2 byli proti, avšak 55 otců se souhlasem papeže před hlasováním opustilo Řím. I oni se však později podřídili rozhodnutí koncilu. Dogma o papežské neomylnosti „ve věcech víry a mravů“ bylo slavnostně promulgováno konstitucí Pastor Aeternus. Už před opuštěním koncilu poslal německý biskup Emanuel von Ketteler z Mainzu papeži dopis, ve kterém ho ujišťoval, že se podřídí a přijme závěry koncilu.
Koncil nakonec nebyl dokončen. Francouzská vojenská posádka, která v neklidné době chránila Řím, byla kvůli vypuknutí války s Německem odvelena a italským revolucionářům, kteří usilovali o sjednocení Itálie a existence Papežského státu jim v tom překážela, už nic nebránilo v obsazení Říma; stalo se tak 28. září 1870. Pius IX. poté odročil koncil na neurčito. Formálně jej ukončil až Jan XXIII. v roce 1960, aby mohl svolat nový koncil – Druhý vatikánský.
Odpověď na otázku, zda Druhý vatikánský koncil (dále jen DVK) změnil katolické učení o pekle, položenou v názvu článku, zní záporně. DVK katolické učení o pekle nezměnil, i když je pravda, že samotný pojem peklo se v dokumentech koncilu nenachází. V koncilní dogmatické konstituci Lumen gentium je popsáno peklo v souladu s texty Písma svatého: „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života (srov. Žid 9, 27) zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným (srov. Mt 25, 31–46), a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům (srov. Mt 25, 26) odejít do věčného ohně (srov. Mt 25, 41), do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’ (Mt 22, 13 a 25, 30). Neboť dříve než budeme vládnout s oslaveným Kristem, musíme se všichni objevit ‘před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného’ (2 Kor 5, 10). A na konci světa ‘ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení’ (Jan 5, 29; srov. Mt 25, 46).“ (Lumen gentium, č. 48)
O spravedlivém Božím soudu se píše i v jiném koncilním dokumentu, v pastorální konstituci Gaudium et spes, kde je mimo jiné uvedeno, že každý člověk „bude muset na Božím soudu skládat účty z vlastního života podle toho, zda konal dobro nebo zlo“ (srov. 1 Kor 15, 56–57). (Gaudium et spes, č. 17)
Koncilní dokumenty nepatří k neomylným článkům katolické víry, a tudíž mohou být podrobeny kritice. Jenže nesmí jít o samoúčelnou, tendenční nebo neobjektivní kritiku. Často se totiž objevují obvinění na adresu koncilních otců, která se nezakládají na pravdě. Je sice fakt, že dokumenty koncilu jsou často formulovány s „diplomatickou opatrností“ a ani zdaleka nejsou tak bojovné při obhajobě katolické víry jako mnohé dokumenty předchozích koncilů, ale když po DVK přišli někteří teologové s tvrzením, že peklo bude prázdné a že všichni lidé budou spaseni, s učením koncilu to nemělo nic společného. Na skutečnost, že ne všichni lidé, ba dokonce ani ne všichni katolíci budou spaseni, upozorňuje i text z dogmatické konstituce Lumen gentium, ve kterém je uvedeno: „Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají její celé zřízení a všechny prostředky spásy v ní ustanovené a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství… Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji (Lk 12, 48): ‘Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává.’ (srov. Mt 5, 19–20; 7, 21–22; 25, 41–46; Jak 2, 14).“ (Lumen gentium, č. 14)
Nejdůležitější ze všeho však je, že Katolická církev na DVK a ani v pokoncilním období nezměnila učení o pekle. Nejlepším a nejpřesvědčivějším důkazem toho je současně aktuální Katechismus Katolické církve, který vychází z učení DVK. Tento klíčový dokument, jehož oficiální latinské vydání v roce 1997 schválil a zveřejnil dnes už svatý papež Jan Pavel II., přímý účastník koncilu, se o pekle zmiňuje na několika místech. Především jasně a nedvojsmyslně uvádí: „Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, ‘věčný oheň’. (Srov. vyznání „Quicumque“: DS 76; synoda v Cařihradu: DS 409. 411; 4. lateránský koncil: DS 801; 2. lyonský koncil: DS 858; Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1002; Florentský koncil: DS 1351; Tridentský koncil: DS 1575; Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 12.) Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.“ (KKC, č. 1035)
V Katechismu Katolické církve se také píše o tom, že Ježíš často mluvil o „pekle“, o „neuhasitelném ohni“ (srov. Mt 5, 22.29; 13, 42.50; Mk 9, 43–48), určeném „tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo (srov. Mt 10, 28). Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že ‘pošle své anděly, ti posbírají z jeho království ... ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece’ (Mt 13, 41– 42) a že vynese rozsudek: ‘Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!’ (Mt 25, 41).“ (KKC, 1034)
Říká se tam mimo jiné, že nikdo není Bohem předurčen do pekla (srov. 2. oranžský koncil: DS 397; Tridentský koncil: DS 1567), ale „to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce.“ (KKC, 1037)
Na základě všech výše uvedených skutečností můžeme konstatovat, že ti pomýlení teologové, kteří blouzní o tom, že peklo bude prázdné a že všichni lidé budou spaseni, se nemohou vymlouvat na DVK. V učení koncilu není uvedeno nic takového. Dokonce i papež František, který si libuje v představách o prázdném pekle, jedním dechem dodává, že to není dogma Katolické církve.
Musíme si však uvědomit, že peklo je „zalidněno“ ne proto, že to snad tak chtěl Bůh. Právě naopak! Ježíš Kristus prolil svou krev na kříži za všechny lidi na světě. Proto chce spasit všechny lidi, jak o tom píše apoštol Pavel: „Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš“ (1 Tim 2, 3-5).
V na jiném místě apoštol píše: „A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme založili svou naději na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících“ (1 Tim 4, 10).
I v jiných svých pastoračních listech píše apoštol Pavel naprosto jasně, že Ježíš prolil svou krev za všechny lidi na celém světě. V listu Římanům uvádí: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny...“ (Řím 8, 32). Ve Druhém listu Korinťanům zdůrazňuje: „Neboť nás žene Kristova láska, když si uvědomíme, že pokud jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A zemřel za všechny, aby i ti, kdo žijí, už nežili pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5, 14–15).
Když tedy skončí ve věčném ohni zatvrzený hříšník, který do poslední chvíle života odmítá pokání a zemře nesmířen s Bohem, není to vůle Boha, ale vždy jen svobodné rozhodnutí člověka. Bůh si přeje spasit každého člověka a nesmírně trpí při ztrátě každého nenapravitelného hříšníka, který skončí v pekle. Vždyť každého člověka miluje bezmeznou láskou. Neúnavně bojuje za spásu každého člověka. On sám však na počátku světa obdařil člověka dary nevyčíslitelné hodnoty – rozumem a svobodnou vůlí. A on sám je také respektuje, ač by nemusel, protože je všemohoucí. Spása je – jak nás učí naše Katolická církev – nezasloužený dar pro člověka, ale Bůh od nás žádá, abychom sami myšlenkami, slovy a skutky usilovali o svou spásu. Nikdy nebude člověku vnucovat spásu proti jeho vůli.
Nikdy však neodmítne hříšníka, který chce být spasen. Každý, i ten nejtěžší hříšník, může být spasen, ale musí zemřít usmířený s Bohem. Dokonce i Jidáš Iškariotský mohl být spasen, kdyby po své mrzké zradě našel v sobě sílu a pokoru vrátit se jako marnotratný syn před svého Mistra, vrhnout se před ním do prachu země, se slzami v očích prosit o odpuštění a zemřít usmířený s Bohem.
Autor tohoto článku Karol Dučák je slovenský žurnalista a spisovatel, který se věnuje především náboženské problematice, ale ve svých článcích řeší i geopolitické, ekonomické a jiné problémy. Jeho trvalé bydliště je ve Vranově nad Topľou na východním Slovensku, kde žije jako důchodce se svojí manželkou Oľgou.