Snad žádnému jinému papeži se nedostalo tolik nezasloužené kritiky, jako právě tomuto papeži... Snad žádný papež v dějinách Katolické církve nepřebíral svůj úřad v tak těžké době jako Pius XII., od jehož zvolení za pozemskou hlavu Katolické církve dne 2. března 1939 uplynulo už 85 let. Snad žádnému jinému papeži se nedostalo tolik nezasloužené kritiky, jako právě tomuto papeži. Vytýkají mu, že nevystupoval s bojovnou kritikou nacistického režimu v Německu, že se údajně nezastával pronásledované židovské populace, atp. I v případě tohoto papeže však platí všeobecně známá pravda, že neznalost problematiky a nedostatek věcných faktů zapříčiňují zbytečné dohady a vášně. Mnoho historiků si již kladlo otázku, proč papež Pius XII. nevystupoval s bojovnou kritikou nacismu během celé druhé světové války. Méně známé jsou však skutečnosti, které papeže nutily ke zdrženlivosti. Ještě méně se ví o tom, že Pius XII. byl přímo zapojen do utajovaných příprav atentátu na Hitlera, který připravovalo německé hnutí odporu. Navíc zachránil před jistou smrtí statisíce židů během druhé světové války. Židovský teolog a historik Pinchas Lapide odhaduje, že „Pius XII. zachránil před usmrcením nacisty minimálně 700 000, ale pravděpodobně dokonce až 860 000 židů“. (Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 219)
Papež Pius XII. skrýval židovské uprchlíky, kde jen mohl. Jen v samotné papežské rezidenci Castel Gandolfo našlo útočiště kolem 8 000 uprchlíků. Ovšem nejen tam. Na papežův příkaz skrývaly židovské uprchlíky všechny katolické instituce v Římě. Celkem více než 150 klášterů a církevních zařízení jim poskytovalo střechu nad hlavou.
Za své počínání si papež Pius XII. vysloužil přezdívku „Tichý zachránce“. V den úmrtí papeže zaznělo mnoho pochvalných slov na jeho adresu ze strany mnohých židovských představitelů. Patřila k nim například izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, římský velerabín Elio Toaff a jiní. Úcta židovských osobností k papeži Piu XII. byla tak velká, že „římský vrchní rabín Israel Zolli spolu se svou manželkou přestoupil v roce 1945 na katolickou víru a zvolil si křestní jméno Eugenio v úctě k papeži Eugeniu Pacellimu“. (Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 212 - 213)
Papež však během druhé světové války pomáhal všem ohroženým lidem. Pokoušel se, „pokud mu to jeho síly dovolovaly, zmírnit hrůzy války: okamžitě zřídil zpravodajskou a vyhledávací službu pro válečné zajatce a zraněné, která v průběhu let zprostředkovala přes 11 miliónů odpovědí. Po válce vyvstalo do popředí zasílání ‘darů lásky’, aby se pomohla odstranit nouze v nejbližších poválečných letech.“ (Fischer-Wollpert R.: Malý teologický slovník - Přehled papežů, s. 285-286)
Ale pojďme po pořádku a řekněme si více o nezpochybnitelných zásluhách tohoto papeže pro rozvoj Katolické církve ve 20. století.
Pius XII. byl jedním z velikánů 20. století na papežském stolci. Byl to neúnavný reformátor a rozsah jeho reforem lze jen těžko v krátkosti vyjmenovat. Jeho dílo bylo vskutku impozantní. Ve vědeckých kruzích jméno Pia XII. zarezonovalo díky archeologickým pracím v podzemí Baziliky svatého Petra v letech 1939 - 1949, které Pius XII. nařídil s cílem identifikovat hrob prvního papeže, sv. Petra (tzv. locus Petri). Zasloužil se o vytvoření moderního rozhlasového centra a byl prvním papežem v historii, který se objevil na televizních obrazovkách. Internacionalizoval kardinálský sbor nominací kardinálů z celého světa, včetně Afriky a Asie, takže během jeho pontifikátu v něm přestali mít majoritu Italové. Intenzivně se věnoval misijní činnosti. V misijních zemích vysvětil biskupy a vytvořil místní hierarchie. Právě on v roce 1939 vysvětil první biskupy černé pleti. Byl to průlom v celosvětovém misijním působení Církve. Za jeho pontifikátu výrazně vzrostl počet diecézí. Svatořečil 33 osob, mezi nimi i papeže Pia X. Papež Pius XII. byl také horlivým mariánským ctitelem. Již v roce 1940 definitivně uznal pravdivost zjevení ve Fatimě. 
Byl nesmiřitelným kritikem krvavé stalinské diktatury v Sovětském svazu a ostře odsuzoval totalitní ateistické režimy. Pius XII. podepsal 15. července 1949 dekret Svatého oficia o automatické exkomunikaci všech katolíků, „kteří jsou členy komunistických stran, dávají jim své hlasy ve volbách, šíří jejich tisk nebo jiným způsobem napomáhají k propagaci jejich ideologie. Toto opatření se týkalo pouze katolíků v tzv. svobodném světě, nikoli v zemích ovládaných komunisty, kde mnozí byli k této činnosti přinuceni hrozbami, násilím nebo dokonce nebezpečím vězení a smrti.“ (Malý R.: Proč změnila katolická církev svůj vztah ke komunismu, s. 329)
Tentýž papež odsoudil komunismus také v encyklice Ad apostolorum principis ze dne 29. června 1958.
Pius XII. byl neobyčejně plodný autor. Vydal 41 encyklik, tedy více, než všichni jeho předchůdci za 50 let před jeho zvolením za papeže. Je však také autorem velkého množství projevů, později publikovaných. Byl velký milovník věd a zabýval se i takovými vědními disciplínami, jako jaderná fyzika, či medicína. Mnoho studoval (údajně byl schopen přečíst jednu nebo dvě knihy denně) a plynule mluvil šesti nebo sedmi jazyky. Snažil se vysvětlit všechny aspekty lidského života z katolického hlediska.
Kromě své tvorby však měl čas i na své bližní. Udělil audience tisícům lidí, včetně příslušníků různých armád. Protože před svým zvolením za papeže byl nunciem v Německu, i Němci ho milovali a němečtí vojáci - katolíci i nekatolíci - velmi toužili vidět ho na vlastní oči. Papež byl vůči nim laskavý a zdvořilý stejně jako ke svým krajanům Italům a později k americkým vojákům po osvobození Říma. 
Jak již bylo uvedeno, byl mariánským papežem a v roce 1942 zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Výrazně se angažoval při šíření poselství Fatimy a v roce 1952 zasvětil lid Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. 
Už „v roce 1950 - který byl Svatým rokem, slavnostně vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie a ohlásil rok 1954 za mariánský rok, což byla událost, nemající precedens v historii... Mělo to být uctěním si stého výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí, k němuž došlo 8. prosince 1854. Oslavy byly oficiálně zahájeny v prosinci 1953 a trvaly do prosince následujícího roku, který byl apogeem mariánského roku. Během jeho trvání papež Pius XII. ustanovil svátek Panny Marie Královny a vydal encykliku Ad coeli Reginam.“ (Hughes B.: Papież Pius XII – w pięćdziesiątą rocznicę śmierci)
Byl to papež Pius XII., kdo uvažoval o svolání koncilu, avšak Druhý vatikánský koncil se podařilo svolat až jeho nástupci, dnes už svatému Janu XXIII. Papež Pius XII. jako první použil výraz aggiornamento, avšak mnohem častěji bývá tento výraz spojován se jmény jeho nástupců.
Pius XII. se zasloužil i o rozvoj biblického a liturgického hnutí. Zvláštní pozornost si zaslouží jeho přínos na poli liturgické reformy, kterou definitivně rozlomil těžkou obruč jednotné liturgie od dob Tridentského koncilu. V tomto směru Pius XII. navázal na úsilí svých předchůdců, Pia X., Benedikta XV. a Pia XI.
Dílo Pia XII. na liturgickém poli bylo rozsáhlé a velmi užitečné pro rozvoj Katolické církve. Během jeho pontifikátu byly v letech 1941-1942 misionářům v zemích Afriky, Číny, Indie, Indočíny, Indonésie a Nové Guineje udělena povolení překládat Rituale Romanum do místních jazyků. Slavnostní formule však musely zůstat zachovány v latinském jazyce. Překlady byly pověřeny komise odborníků pod vedením apoštolského delegáta v dané zemi a vyžadovalo se schválení překladů Římem. (Srov. Peclers, K. F.: Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship, s. 33)
Ideje liturgického hnutí papež akceptoval v encyklice Mediator Dei, v níž mimo jiné doporučuje i zpěv v jazyce lidu, avšak jen se souhlasem Svatého stolce. V encyklice se doslova uvádí: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jedině Svatý stolec má právo, aby to dovolil, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení…“ (Pius XII.: Mediator Dei, č. 59)
Díky tomu se na mších svatých používal nejen latinský jazyk, ale stále více i národní jazyky. Papež dále doporučoval věřícím přistupovat k svatému přijímání během mše a přednostně přijímat hostie, konsekrované přímo během této mše. Matka Církev má zájem na tom, abychom účinněji cítili v sobě ustavičný užitek vykoupení, „opakuje všem svým synům pozvání Krista Pána: ‘Vezměte a jezte ... To čiňte na mou památku’ (1 Kor 11, 24). Proto také Tridentský sněm ... důrazně vybízí, aby ‘při každé mši přítomni věřící přijímali eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.’ (Sess. XXII, c. 6) Ba i Náš nesmrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji projevila účast věřících na téže božské oběti přijetím eucharistie, chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, ale raději chtějí požívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám prohlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se jedná o eucharistický chléb již dříve řádně konsekrovaný.“ (Pius XII.: Mediator Dei, č. 117)
Tento papež měl dalekosáhlé plány do budoucna. Uvědomoval si naprostou nezbytnost celkové reformy veřejného kultu latinské Církve a začal systematicky pracovat na realizaci tohoto záměru. Dne 10. května 1946 Pius XII. tlumočil při audienci kardinálovi Salottimu, prefektu Kongregace pro obřady, přání začít se studiem problémů, spojených s generální reformou liturgie. Přibližně o dva roky později, 28. května 1948, byla sestavena takzvaná „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Na čele komise byl kardinál Clemente Micara, prefekt Kongregace pro obřady. Komise měla 82 zasedání během 12 let své činnosti od 28. června 1948 do 8. července 1960. (Srov. Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 20) 
Nejdůležitějšími reformami, o které se komise zasloužila, byly reformy velikonoční vigilie, obřadů Velkého týdne a nová kodifikace rubrik, která vedla k jejich zjednodušení. Už 9. 2. 1951 byl vydán Dekret o reformě velikonočního tridua, který přinesl - zpočátku pouze ad experimentum - reformu velikonoční vigilie: její slavení bylo přeloženo ze soboty rána na Bílou sobotu večer. Rozhodnutí o zavedení této změny bylo v každé diecézi svěřeno do kompetence místního biskupa. „Tak získala ‘matka všech vigilií’, t j. velikonoční vigilie, znovu důležité postavení ve vědomí věřících.“ (Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138) 
Jelikož komise pracovala v utajení, byla reforma velikonoční vigilie překvapením i pro samotné představitele Kongregace pro obřady. (Srov. Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 21) 
Pius XII. byl neúnavný reformátor, pozitivně nakloněný liturgickému hnutí. V roce 1953 zmírnil eucharistický půst na tři hodiny před svatým přijímáním. Dne 16. listopadu 1955 byla vyhlášena mimořádně významná reforma obřadů Velkého týdne se závaznou platností pro celou Římskokatolickou církev od roku 1956. Tak došlo k definitivnímu narušení jednotné liturgie, uzákoněné v Tridentu, po kterém logicky následovaly další reformy. (Srov. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 137-138) 
Rozsáhlá reforma obřadů Velkého týdne si vyžádala i změnu v kanonickém právu, které dosud nedovolovalo začínat mši dříve než hodinu před rozedněním a později než hodinu po poledni s výjimkou půlnoční bohoslužby na Vánoce. Pius XII. nepřipravil nové vydání editio typica římského misálu, dovolil však tiskařům nahrazovat předchozí texty Velkého týdne těmi, které nově vydával. Nejdůležitější změny se týkaly času bohoslužeb a možnosti udělování přijímání v odpoledních a večerních hodinách. Přijímání bylo povoleno i ve Velký pátek, ve čtvrtek a v sobotu bylo vypuštěno Credo a poslední evangelium. Na Zelený čtvrtek byla ustanovena Missa chrismatis s vlastní prefaci. (Srov. Honč P.: Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
Došlo k rozsáhlé korektuře všech liturgických knih, i rituálů, které byly opraveny a vytištěny, avšak se už nedaly do distribuce, protože byl očekávaný nový koncil. (Srov. Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 21)
25. 12. 1955 tento papež promulgoval encykliku Musicae sacrae disciplina, v níž vyzdvihoval morální závaznost umění. Za ideál liturgické hudby během mše považoval gregoriánský chorál, vyjádřil však i pozitivní postoj k liturgickému zpěvu a smyčcovým nástrojům. Povolil zpěv žen v kostelních sborech s podmínkou, že musí stát mimo presbytáře. (Srov. Pius XII.: Musicae sacrae disciplina.)
V roce 1957 povolil Pius XII. večerní mše. (Srov. Koleják M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 67)
Velmi důležitou reformou byla nová kodifikace rubrik. Pius XII. si velmi dobře uvědomoval neúměrnou složitost rubrik, proto byl 23. března 1955 vydaný důležitý dekret Cum nostra hac aetate o reformě rubrik misálu a breviáře. (Srov. Pius XII.: Cum nostra hac aetate)
Po vydání tohoto dekretu pokračovala v pracích na reformě rubrik „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Sám Pius XII. se však nedožil výsledků práce komise, takže novou sbírku liturgických předpisů Codex rubricarum vydal až Piův nástupce Jan XXIII. v roce 1960. (Srov. Ján XXIII.: Codex rubricarum)
Předkoncilní reformy sice neumožňovaly úplné uplatnění rodných jazyků věřících v liturgii, přece však i v tomto směru nastal během pontifikátu Pia XII. výrazný posun vpřed. Papež povolil opakování biblických čtení v jazyce lidu a překlady textů při udělování svátostí. (Srov. Toman B.: Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem, s. 17)
Německo mělo dokonce od roku 1959 privilegium, že během Velkého týdne se epištola a evangelium vůbec nečetly latinsky, ale jen německy. (Srov. Haunerland W.: Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil, s. 24) 
Celkově lze říci, že Pius XII. definitivně zpečetil neodvratnost rozsáhlé reformy liturgie a tento trend dále posílil jeho nástupce na papežském stolci. Jan XXIII. již krátce po svém zvolení za papeže ohlásil přípravu nového koncilu, jehož prvním úkolem mělo být pokračování v liturgické reformě, a to podle mnohých náznaků vyvolalo značný neklid v kurii. Svědčí o tom i fakt, že nový Codex rubricarum byl poměrně rychle publikován, co se jevilo jako snaha konzervativních sil v kurii vzít vítr z plachet zastáncům radikálnějších liturgických reforem. Podobně lze vnímat i urychlené vydání nového breviáře a misálu. Nové editio typica římského misálu bylo vydáno 23. 6. 1962. (Srov. Honč P.: Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
I v novém misálu Jana XXIII. byly radikální změny, které narušovaly původně jednotnou koncepci misálu, uzákoněnou Tridentem. Do Comunicantes Římského kánonu bylo vloženo jméno sv. Josefa. Narušila se tak dosavadní nedotknutelnost Římského kánonu a toto byl významný precedens pro další úpravy Římského kánonu v pozdějším období. Velmi důležitou změnou bylo odstranění monopolního postavení kněze při slavení liturgie. Zatímco dosud celebrant sám četl texty sv. mše, po novém je měl poslouchat, pokud je pronáší někdo jiný.
Odpadlo „Confiteor před svatým přijímáním, také požehnání a tzv. poslední evangelium na konci, když po mši následuje jiný liturgický výkon, resp. pokud ji předchází“. (Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138) 
Změnou bylo i vypuštění adjektiva perfidis při velkopátečních modlitbách za židy, které prosadil papež Jan XXIII. již před promulgováním nového misálu v roce 1962. K novým prvkům patřilo rozdělení votivních mší na čtyři skupiny a změna terminologie, např. duplicia I. a II. classis se mění na festa I. a II. classis, atd. (Srov. Honč P.: Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168-169)
Jak již bylo zmíněno, Pius XII. dal do pohybu i přípravné práce nového koncilu, který se však uskutečnil až po jeho smrti. Ostatně, svolání koncilu zvažoval již papež Pius XI., který v letech „1923–1924 konzultoval s episkopátem (z něhož přibližně polovina byla pro), a později, v letech 1948–1951 Pius XII., který k tomuto účelu jmenoval přípravné komise. Oba však tuto myšlenku, z několika příčin, odložili na později.“ (Judák, V.: Druhý vatikánsky koncil) 
Koncil nakonec zahájil až papež Jan XXIII. v roce 1962.
Nepřátelé Katolické církve často vytýkali a dodnes vytýkají papeži Piu XII. údajnou kolaboraci s nacistickým režimem. Nezvratná historická fakta však nad veškerou pochybnost vyvracejí takové nactiutrhačství. Pro nacisty byl papež Pius XII. nesmiřitelný nepřítel, kterého nezřídka označovali za „židovského válečného štváče a válečného zločince“. Svědčily o tom mnohé karikatury papeže v nacistickém tisku, pro který byl papež Pius XII. terčem nevybíravých útoků. Nacisté dokonce zcela vážně zvažovali i odvlečení papeže pryč z Vatikánu. Ostatně, svět měl dost času zabránit vzniku druhé světové války ještě před jejím vypuknutím. Vymlouvat se tedy na papeže, kteří neměli k dispozici mocenské prostředky pro boj s nacismem, je přinejmenším pokrytectvím.
Už v roce 1937 uveřejnil papež Pius XI., předchůdce Pia XII., encykliku Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), ve které vyjádřil své znepokojení nad vývojem situace v Evropě. Postoj římských papežů vůči nacismu byl jednoznačně odmítavý. Vyjádřil ho již předchůdce Pia XII., papež Pius XI., který 6. září 1938 v proslovu k belgickým poutníkům řekl: „Antisemitismus je odpuzující hnutí, na kterém my křesťané nemůžeme mít žádný podíl. Duchovně jsme všichni semiti.“ (Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4. überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. ISBN 9783830673149, s. 184.)
I papež Pius XII. ve své encyklice Summi pontificatus, vydané 20. října 1939, vystříhal před uplatňováním teorií rasismu a zbožšťováním státu. Navíc odmítl i útoky na judaismus.Pius XII. se ze všech sil usiloval předejít vzniku druhé světové války ještě před jejím začátkem. Vždyť „jeho papežské heslo znělo: ‘Mír je dílem spravedlnosti.’ Již krátce po své korunovaci 12. března prohlásil za svůj hlavní úkol záchranu ohroženého míru. Nuncius v Německu Orsenigo předal 5. května Hitlerovi nótu, mající za cíl udržení míru. Na ni následovala odpověď, že v tomto okamžiku válečné nebezpečí nehrozí. Neúspěšná byla i prosba adresovaná Mussolinimu, aby se u Hitlera zasadil o udržení míru. 24. srpna 1939 se obrátil papež k národům s naléhavou výzvou k míru… Také během války vybízel papež stále znovu k míru a zdůrazňoval právní a náboženské základy trvalého míru, tomuto cíli sloužily i jeho vánoční promluvy.“ (Fischer-Wollpert R.: Malý teologický slovník - Přehled papežů, s. 285)
Je nutné zdůraznit, že papež Pius XII. byl do jisté doby otevřeným kritikem nacistického režimu a veřejně pranýřoval nacistické zločiny. Osservatore Romano a Radio Vatikan od začátku pravidelně informovaly o německých a sovětských masakrech v Polsku. Když v září 1939 němečtí nacisté popravili 214 polských kněží, dalších 1000 zatkli, vyhnali kardinála Hlonda a několik biskupů a zavřeli celou řadu kostelů, informovalo Radio Vatikan a Osservatore Romano o těchto událostech celý svět. Když však na základě těchto odhalení došlo k represáliím, které situaci Katolické církve v Polsku ještě zhoršily, polští biskupové úpěnlivě prosili Řím, aby přerušil rozhlasová vysílání o událostech v Polsku, protože po každém následovaly nové represálie. 
19. 1. 1940 papež vydal nařízení dát k dispozici německému vysílání vatikánského rádia údaje o situaci Církve v Polsku. Tyto údaje přebíraly mnohé svobodné, mezi jinými i anglické vysílače. Jenže po masivní národněsocialistické hrozbě se papež, vystavený vydírání nacistů, musel dočasně vzdát vysílání zpráv o těchto hrůzách.
Existuje mnoho důkazů o tom, že papež Pius XII., který původně neohroženě pranýřoval bestialitu nacistického režimu v Německu, později upustil od militantního odboje proti nacismu, protože jeho kritika vyvolávala represálie ze strany nacistů proti všem odpůrcům nacismu. Například během audience pro italského velvyslance dne 13.5.1940 se Pius XII. vyjádřil, že vzhledem k německé invazi do Polska by musel vrhnout „slova ohně“, ale pouze vědomí, že „Naše řeč by jen zhoršila situaci nešťastníků, Nám v tom brání.“ (Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s.186)
Jeden z důkazů poskytl i samotný papež Pius XII., který napsal v roce 1942 italskému vojenskému kaplanovi Scavizzimu: „Řekněte všem, že jsem mnohokrát zvažoval vyřknout kletbu nad nacismem, abych pranýřoval před civilizovaným světem bestialitu vyhlazování židů. Ale po mnoha slzách a modlitbách jsem dospěl k názoru, že můj protest by nejen že nikomu neprospěl, ale navíc by rozpoutal nejdivočejší hněv proti židům a rozmnožil by akty ukrutnosti, protože tito lidé jsou naprosto bezmocní.“ (Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 189) 
Známá je i jiná skutečnost, která dokumentuje těžkou situaci papeže při rozhodování o postupu proti nacistické hrozbě. Na jaře roku 1942 předal italský kněz Quirino Papanuzzi krakovskému arcibiskupovi Sapiehovi polsky psaný papežův rukopis, jehož hlavním tématem byly světonázorové rozpory a protiřečení nacismu. Arcibiskup začal rukopis číst. Očitý svědek později vypověděl, že arcibiskup se při čtení dokumentu najednou s hrůzou chytil za hlavu a vykřikl, že pokud by se takový okružní list dostal do rukou SD (Sicherheitsdienst – nacistická bezpečnostní služba), hlavy polských duchovních by popadaly a Katolická církev v Polsku by byla ztracena. Vzápětí arcibiskup hodil papežův rukopis do ohně. (Srov. Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? 
Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 186)
Jisté je, že kardinál Sapieha, krakovský arcibiskup, opakovaně prosil papeže, aby nezveřejňoval další protesty proti nacistickému režimu, které by ztížily postavení polských katolických duchovních.
Ve světle těchto faktů zajisté každý racionálně uvažující člověk uzná, že Pius XII. měl přinejmenším pádné důvody pro svou zdrženlivost vůči nacistickému režimu. Věznění a pronásledovaní duchovní byli rukojmími nacistů, kteří takto mohli držet papeže v šachu.
Poučen trpkými zkušenostmi se Pius XII. vzdal otevřeného boje proti německému nacistickému režimu, ale o to energičtěji se angažoval v tajné válce proti Hitlerovi. 
Pius XII. měl osobní kontakty s německým hnutím odporu, které se pokoušelo atentátem odstranit Hitlera. V přesvědčení, „že nacistický režim splňuje nezbytné podmínky pro tyranicidu, uvedené v církevním učení, dovolil Pius jezuitům a dominikánům, kteří byli podřízení přímo jemu, pomáhat při tajných akcích. Jeho klíčovým agentem – gestapo ho nazývalo ‘nejlepším agentem vatikánské rozvědky’ – byl Josef Müller, právník a hrdina z první světové války“. (Marlin G. J.: Pius XII’s Secret War Against Hitler)
Zbožný katolík Müller vytvořil síť podobně smýšlejících přátel, kteří měli přístup k nacistickým úředníkům, pracujícím v novinách, bankách, a dokonce i v SS. Díky tomu dokázal zásobovat Vatikán velmi cennými informacemi včetně bojových plánů nacistů, které Vatikán předával spojencům. Papež se tak stal skutečnou spojkou mezi Západem a německým hnutím odporu, pokoušejícím se odstranit Hitlera. Všechny pokusy o atentát na Hitlera však selhaly a po neúspěšném spiknutí Valkýra v roce 1944 byl Müller zatčen. Prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenburgu a Dachau, později byl odeslán do Rakouska a nakonec do severní Itálie, kde jej osvobodila americká armáda. Spolu s americkými zpravodajskými důstojníky se Müller dostal k papeži, který ho objal a řekl, že se cítil „jako kdyby se jeho vlastní syn vrátil ze strašného nebezpečí“. (Marlin G. J.: Pius XII’s Secret War Against Hitler)
Všechna uvedená fakta jednoznačně vyvracejí absurdní vyjádření o údajné kolaboraci papeže s Hitlerem. Na základě nezvratných důkazů lze konstatovat, že Pius XII. byl úhlavním nepřítelem Hitlera.
Každý upřímně věřící katolík se musí sklonit před gigantickým dílem velkého papeže Pia XII. A nejen katolík. Papež Pius XII. si dokázal získat i srdce mnoha nekatolíků po celém světě.
Doufejme, že se tento papež jednoho dne zařadí k ostatním svatým papežům 20. století.

BIBLIOGRAFIE
1. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
2. Fischer-Wollpert R.: Malý teologický slovník - Přehled papežů. Praha: Zvon 1995. 304 s. ISBN 80-7113-124-5. 
3. Haunerland W.: Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil. In: Römische Messe und Liturgie in der Moderne. Freiburg im Breisgau: Herder, 2013. ISBN 978-3-451-30908-3, s. 15–39.
4. Honč P.: Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem. In: Acta Universitatis Carolinae Theologica. 2013. Ročník 3, č. 1, s. 151-171.
5. Hughes B.: Papież Pius XII – w pięćdziesiątą rocznicę śmierci. In: Ultra montes. Dostupné z: ˂http://www.ultramontes.pl/papiez_pius_xii.htm˃.
6. Ján XXIII.: Codex rubricarum, 15. august 1960. In: AAS 52 (1960), s. 593–740.
7. Judák, V.: Druhý vatikánsky koncil. Dostupné z: <http://www.tkkbs.sk/downloads/pdf/201210110232VAT.pdf>.
8. Koleják M.: Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi. In: Culmen et fons. Aktuálny výskum v oblasti posvätnej liturgie na Slovensku. 1. vydanie. Ružomberok: VERBUM 2013. ISBN 978-80-561-0095-0. Dostupné z: ˂http://www.ktfke.sk/lit/Culmen%20et%20fons.pdf , s. 61-72˃.
9. Malý R.: Proč změnila katolická církev svůj vztah ke komunismu. In: Securitas Imperii 25 (2/2014). Dostupné z: ˂https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/327-333.pdf˃, s. 328-333.
10. Marlin G. J.: Pius XII’s Secret War Against Hitler. In: The Catholic Thing. Dostupné z: ˂https://www.thecatholicthing.org/2016/01/13/pius-xiis-secret-war-against-hitler/˃.
11. Peclers, K. F.: Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship.Collegeville: The Liturgical Press, 2003. 239 s. ISBN 0-8146-6191-2. 
12. Pius XII.: Cum nostra hac aetate, 23. marec 1955. In: AAS 47 (1955), s. 218–224.
13. Pius XII.: Mediator Dei, 20. november 1947. In: AAS 39 (1947), s. 521-595.
14. Pius XII.: Musicae sacrae disciplina, 25. december 1956. In: AAS 48 (1956), s. 5-25.
15. Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962. Dostupné z: ˂https://www.pro-missa-tridentina.org/upload/dv5/DV5_18_50_Jahre_Missale_Romanum.pdf>, s. 19-25.
16. Senninger, G.: Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4. überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. 460 s. ISBN 9783830673149.
17. Toman B.: Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem. Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2013.
Dostupné z: ˂https://theses.cz/id/e6w77z/DP_Bohumil_Toman_2013.pdf>.