Ve známé české pohádce se generálové dříve znepřátelených království radí, čím se budou živit v dobách míru.
„Budeme dělat tlumočníky,“ navrhuje ten chytřejší. „Ale vždyť se v našich královstvích mluví stejnou řečí!“ namítá prostodušší. „Lidi na to ještě nepřišli,“ zní odpověď prvního generála.
Nejsem žádný znalec, ale podobnost úředních řečí České republiky a Slovenské republiky asi nemá ve světě mnoho srovnání. Dva svébytné, a přitom tak podobné jazyky, že si příslušníci obou národů bez problémů rozumí. S mentalitou obou národů a jejich politickým směřováním tomu tak není. A třicet let samostatné existence obou států ten rozdíl jenom umocnilo. Jen mám pocit, že tento fakt odmítáme vzít zvláště my na české straně dostatečně vážně.
V sobotu 30. září se budou na Slovensku konat mimořádné parlamentní volby. Koalice demokratických stran, které se podařilo zbavit moci matadora slovenské politiky Roberta Fica, nedokázala pro vzájemné spory dovládnou do termínu řádných voleb. Opozice tak dostala prakticky s ročním předstihem příležitost se k moci vrátit. Kandidáti stran, které při minulých volbách zůstaly díky slabému volebnímu výsledku před branami parlamentu, dostali novou šanci. A v neposlední řadě můžeme pozorovat nástup nových politických formací, o kterých před minulými volbami nebylo ani vidu ani slechu.
První, co českého pozorovatele překvapí, je pestrost slovenské politické scény. Ač i v české poslanecké sněmovně zasedají zástupci sedmi politických uskupení (pomíjím fakt, že pět z nich kandidovalo ve dvou politických blocích), je tu ve srovnání s našimi sousedy nuda k uzoufání.
Slovenskou politickou scénu bych rozdělil do tří základních proudů. A ty bych nazval populisticko-národovecký, progresivisticko-liberální a liberálně konzervativní.
Do prvního proudu z relevantních politických subjektů zařazuji strany SMER – sociálna demokracia, Republika a Slovenská národná strana. Jejich souhrnná podpora je podle nejnovějších volebních prognóz vysoká, 30,6 až 37,6 %, přičemž jasně dominuje SMER s podporou kolem dvaceti procent. Obě menší strany nemají díky své nižší voličské podpoře vstup do poslanecké sněmovny úplně jistý.
Druhý proud reprezentují dvě strany, Progresivné Slovensko a Sloboda a Solidarita, celkově mají podporu 22,3 až 25,6 % voličů. Zatímco první jmenovaná strana průběžně posiluje a jako jediná drží krok s vedoucí stranou SMER, podpora druhé strany osciluje kolem pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do zákonodárného sboru.
Konzervativnější část třetího proud tvoří strany OĹANO a Priatelia v koalici s menšími politickými subjekty a Kresťanskodemokratické hnutie (podpora celkem 10,8 až 13 %). Oba subjekty se ovšem v aktuálním průzkumu pohybují těsně kolem hranice vstupu do poslanecké sněmovny, v případě OĹANO je to dáno tím, že koalice mají zvýšený práh pro zvolení na hranici 7 %. Liberálnější část pak tvoří strana Demokrati (3,5 až 3,8 %)
Na pomezí prvního a třetího proudu se nachází strana SME Rodina (5,3 až 5,8 %) a do jisté míry i strana HLAS – sociálna demokracia, která vznikla odštěpením od strany SMER. Její podpora se pohybuje mezi 11,4 až 15,1 %. Samostatnou kapitolou jsou strany zastupující poměrně početnou maďarskou národnostní menšinu, nejsilnější z nich Szövetség – Aliancia však dosahuje podpory jen kolem 3 %.
Člověk nemusí být velký počtář, aby si spočítal, který z uvedených proudů dominuje a která ze stran má nejslušnější vyhlídky na účast ve vládě. Pro konzervativně smýšlejícího pozorovatele jde o námět na politický horor a snad jen fakt, že se jedná o volební průzkum, a nikoliv volební výsledky, může být útěchou.
Jak tedy mohou volby na Slovensku dopadnout?
Nejpravděpodobnějším výsledkem voleb je vítězství populisticko-národoveckého proudu. Pokud pětiprocentní hranici překročí obě menší strany patřící do tohoto proudu (SNS a Republika), což průzkumy spíše naznačují, bude jejich pozice velmi silná. K sestavení vlády pak postačí spolupráce se stranou Hlas, která se těší velmi slušné podpoře. V případě zapojení strany SME rodina by taková koalice dokonce disponovala ústavní většinou. A to by se mohly začít dít věci!
Druhou, podle mého soudu podstatně méně pravděpodobnou možností, je sestavení vlády na půdorysu progresivisticko-liberálního proudu. K tomu by mohlo dojít pouze v případě, že by se pod hranicí pro vstup do parlamentu ocitly strany Republika a SNS, výrazně uspěla strana Progresivné Slovensko a také další malé strany, tedy SaS, SME Rodina, KDH a koalice OĹANO, popřípadě některá ze stran aktuálně mající podporu kolem 3 procent. Další podmínkou by byla ochota strany HLAS a alespoň některých z těchto malých stran vstoupit do vlády s ultraprogresivní stranou Progresivné Slovenskou. A to je velmi těžké si představit, neboť právě tato strana velmi tvrdě napadá svého potenciálního partnera, konzervativní KDH, o koalici OĹANO ani nemluvě. Klíčová strana HLAS si během posledních týdnů uvědomila, že připouštění možné koalice s touto progresivní stranou je příčinou poklesu její podpory (ještě před několika měsíci volebním průzkumům dominovala), a začíná se proto přiklánět ke své mateřské straně SMER.
Třetí možností, která by mohla nastat pouze za situace, že by se volební prognózy zásadně míjely s volebním výsledkem, je vznik vlády na liberálně-konzervativním půdorysu za účasti stran SME Rodina a HLAS. Ale to už kráčím po samotné hranici říše fantazie. 
Závěrem zbývá zamyslet se nad příčinami stavu, ve kterém se slovenská politická scéna nachází:
1. Selhání demokratické koalice
Vyhrocené spory vedoucí k pádu vlády, chaotický a konfrontační styl jednání lídra nejsilnější strany, osobní averze. To všechno, spolu s některými politickými chybami, vedlo k výraznému oslabení liberálních i konzervativních stran. Naopak výrazně posílila doposud mimoparlamentní strana Progresivné Slovensko a samozřejmě populistická a národovecká opozice. 
2. Moc médií
Na Slovensku, podobně jako v České republice, nelze o neutralitě médií hlavního proudu hovořit. Kdyby slovenská média masivně nestranila progresivistickým a liberálním stranám, byla by pozice populistů a národovců ještě silnější. Rovněž konzervativní strany, kterým levicově orientovaná média rovněž nepřejí, by se pravděpodobně nacházely v lepší kondici, než jak tomu je. Naopak strana Progresivné Slovensko, médii protežovaná a nepřímo podporovaná prezidentkou republiky, by tak dobré volební vyhlídky pravděpodobně neměla.
Na druhou stranu se začíná projevovat, že když se něco přehání, vzbuzuje to protireakci. Stále větší procento slovenských voličů přestává médiím důvěřovat a uchyluje se na sociální sítě.
Zatímco konzervativní strany se stále pokoušejí přes média pozitivně komunikovat a jejich nepřízni čelit, populisté zosobnění v osobě lídra SMER Roberta Fica dávno médiím i jakékoli politické korektnosti vyhlásili otevřenou válku a je nepopiratelné, že to velké části voličů imponuje.
3. Slovák není Čech
Kamarád z Polska mi kdysi řekl: „Víš, Tomáši, vy Češi jste vlastně Němci, co nějakým nedopatřením mluví slovanským jazykem.“ Zdálo se mi to tenkrát nespravedlivé a zdá se mi to trochu nespravedlivé pořád, ale marná sláva, podívám-li se na horkokrevné Poláky, statečně bojující Ukrajince nebo Slováky, začínám mu trochu rozumět.
Po poslechu několika zvukových záznamů z mítinků stran SMER nebo HLAS, projevů jejich představitelů a diskusí s účastníky musím konstatovat, že Tomio Okamura by na Slovensku působil jako distingovaný řečník a umírněný politik. Míra, v jaké část veřejnosti s nostalgií vzpomíná na komunistické časy, averze vůči Ukrajině (ujídající slovenského chlebíčku), hněv (v tomto případě bohužel částečně oprávněný) vůči médiím a jejich redaktorům, nenávist k politickým protivníkům, to všechno je na Slovensku viděno českýma očima daleko za hranou.
4. Smutný paradox
Přes médii donekonečna omílaný narativ označovaný zkratkou LEBO FICO (obdoba českého AntiBabiš) to není tím, kdo by se chystal občany kriminalizovat za projevený názor Ficův SMER, ale na můj vkus přímo ultraprogresivistická strana Progresivné Slovensko. Ve zveřejněném programu této strany, který by vůbec mohl sloužit za odstrašující příklad toho, kam chtějí progresivistické strany typu českých Pirátů společnost dovést, se řeší postih nenávistných projevů, mezi které by měl patřit i prostý nesouhlas s genderovou agendou.
Z diskusí na slovenských webech je snadné vyčíst, že mnoho voličů si klade otázku, zda bude pro jejich zemi větším neštěstím návrat zdiskreditované politické garnitury nebo vítězství progresivistické ideologie.
5. Krapet nadhledu
Mnohá slovenská média o blížících se volbách referují v mobilizačním duchu. Buď zvítězí demokracie, nebo se Slovensko propadne do naprosté katastrofy. Ale to jednoduše není pravda.
Stejně, jako by, byť s mnoha šrámy a ztrátami, Česko přežilo další čtyři roky vládnutí Andreje Babiše (a nevylučoval bych, že díky výkonu současné vlády na nějaké to Babišovo vládní repete v naší vlasti dojde), nebude žádnou tragédií ani případné vítězství Roberta Fica. Vládnout bude muset koaličně, v mezinárodních konotacích a pod usměrňujícím tlakem unijních a aliančních závazků. Žádný sympaťák to opravdu není, ale úplný blázen také ne. Ono se nic nejí tak horké, jak se to uvaří!