Dva kostely tu stojí vedle sebe jako na obrázcích. K malému románskému v baroku přistavěli ještě jeden větší, jako by se jim zdálo, že pro místo, kde podstoupila mučednickou smrt velká národní světice, je takový malý kostelíček málo. Ale ani ten větší barokní, jakkoli půvabný, není moc velký. Svítí sluníčko, je klid, trávník je sestříhaný, ke kostelům nevedou žádné pěšinky, jako by to byly jen kulisy...
V poslední době jsem častěji jezdil pracovně do různých anglicky mluvících zemí a vnímal místní specifika. V Británii, USA a v dalších zemích v Africe, Evropě a Severní Americe už dnes působí asi sto nigerijských kněží z Misijní společnosti svatého Pavla (M.S.P.); v jejím semináři je asi 120 bohoslovců. Misie opačným směrem než před sto lety jsou dnes realitou...
Sociálnědemokratičtí hejtmani ani prezident republiky nemají důvěru k legálnosti majetkových převodů, o kterých se vedou spory, ani si nemyslí, že mají dostatečné páky na to, aby rozsudky soudů ve všech případech ovlivnili, a proto tlačí na stažení žalob. Je škoda, že biskupové tomuto tlaku ustupují – pro posílení důvěry celé společnosti v soudy a v sílu práva by bylo lépe dotáhnout spory do konce...
Ještě před měsícem jsem jméno té dámy ani neznal – starost o personální obsazení londýnského Ministerstva vnitra neležela v okruhu mých zájmů; dnes se mi daří jako kdekomu na světě: googlím & googlím, abych se o ní dozvěděl aspoň něco. Theresa May je v tuto chvíli jakožto premiérka Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jistě jednou z nejmocnějších žen na světě. Rychle proslul její výrok, že výsledek hlasování je třeba respektovat, protože lid rozhodl a je věcí politiků jeho vůli uvést do života: „brexit znamená brexit (brexit means brexit)“; jasné a mužné (sic!) slovo mezi slizkými vyjádřeními politiků, kteří si zahrávali s možným dalším referendem.
Na náměstí před statkem „U Hanušů“ – Růženy Vostré, vdovy, stála na hranolovém kamenném podstavci nevzhledná, ubohá socha z pískovce, jež měla představovati Jana z Nepomuku. V roce 1919 ji v noci nějací rozpustilci s podstavce shodili a rozbili. Podstavec dosud tam stojí, neodklizen, neboť není naděje, že by někdo novou sochu svatému nesvatému svým nákladem dal postaviti. Autorem zápisu je Václav Fišer, učitel senomatské školy...
Hurá, jsou prázdniny... Štěstí je mít děti, se kterými (už) můžete chodit do kina. Jak jsme byli nedočkaví, s nejstarším synem jsme začátek „přepálili“ a dvakrát to skončilo nezdarem. Byli jsme nezkušení, ale teď už víme, že emoce a napětí dosahují v dnešní filmové tvorbě pro děti často obrovských rozměrů. Děj je zašmodrchaný. A tak odcházíte z kinosálu v půlce filmu s plačícím dítětem, které přestalo věřit, že všechno dobře dopadne...
Rodiče své malé děti milují – berou je vážně, starají se o ně, všímají si jich, neunikne jim žádný pupínek na kůži, projev nepřirozené únavy, změna nálady. Dali by za své děti život. Ale neberou je úplně vážně, neřídí se každým jejich slovem – vždyť děti často ani nevědí, co povídají, opakují třeba frázi, kterou někde slyšely, užívají slova, jejichž přesný smysl jim ani není znám. Říká se tomu, že děti žvatlají.
