Tenhle amatérský snímek vznikl o třetí neděli velikonoční na prostranství před kostelem v jednom nejmenovaném městečku na území bývalých Sudet. Naproti kostelu stojí zanedbaný hotel, který už léta jeho majitel využívá k ubytování sociálně slabších občanů. Budova je to veliká, vejde se jich tam spousta. Okolí vypadá podle toho. Reznoucí vraky aut vedle snad ještě pojízdných ojetin, štěrkové prostranství plné výmolů a louží. Zákoutí, kde se podle sdělení místních aplikují drogy. Kromě těch aut nemají ti obyvatelé celkem nic, až na kopu dětí, které si na tom plácku hrají. Je to velký rozdíl s výstavnějšími částmi městečka, kde jsou opravené chodníky i silnice a pěkné domy, jejichž majitelé mají hodně psíků a koček, ale zpravidla méně dětí a vnoučat.

Do toho kostela nechodí svorně jedni ani druzí. Zbývá pár věrných starších občanů a sem tam nějaký přespolní účastník nebo rekreant. Kostel by opravu potřeboval jako sůl, sousedící fara připomínající zámek před pár lety změnila majitele. Zatím to poznat není. Jen kostelní kasička na dary připevněná
na řetězu připomíná trezor. O její méně bytelnou předchůdkyni, lépe řečeno její obsah, děti z ulice jistý zájem jevily!

Možná to bude trvat dlouho, předlouho. Možná už bude kostel zavřený nebo z něj bude galerie u honosně opravené zámecké fary. Že by hotel přišel časem o klienty si nemyslím a že by se jeho obyvatelé svým dětem začali více věnovat zrovna pravděpodobné není. Ale ten kříž na svém místě vydrží. A jednou nějaké blátem ušpiněné dítě zvedne hlavu od své lopatičky, nelekne se toho výjevu, vždyť doma i v televizi či tabletu vidí denně daleko větší hrůzy, zpozorní a možná uslyší tichý hlas.Hlas, který jedni i druzí obyvatelé městečka dávno pohřbili pod kupami harampádí, řevem decibel, otupělostí či zbožštěním své vlastní existence.