Doby, kdy (legálně) vycházela jedna náboženská kniha za několik let – a stála se na ni fronta přes celé náměstí Družby národů (dnes Dominikánské), jsou pryč. Dnes vychází množství náboženských knih, skvělých i takových, které jsou jen exhibicí svého autora. A taky dost duchovního jedu. Do té první kategorie patří kniha: Larry Osborne, Kde farizeové udělali chybu. A jak neskončit stejně (přeložila Alena Švecová, Návrat domů, Praha 2022).
Naší katolické církvi se Osbornova kniha nevěnuje; úlohou katolické církve je v jeho podání pouze prodávat odpustky (to v minulosti) a být za to odsuzována (to i dnes). Autor žije v prostředí amerických evangelikálů a věnuje se výhradně jim a jejich problémům; je to jednak svědectví, kolik víry a síly z víry je mezi těmito našimi bratry, a potom překvapení z toho, jak moc jsou si naše problémy – při nezbytné změně všech reálií – podobné.
Tolik na úvod.
Témata knihy jsou podle mě tři: pýcha, která se typicky pozná podle toho, že sama sebe nikdy jako pýchu nevnímá – pokrytectví, které pýcha ke svému životu potřebuje – a hloupost, obyčejná lidská pitomost, která se nakonec vždycky přihlásí o slovo všude tam, kde rozkvétá pýcha.
Nejdřív jsem se musel jsem při četbě srovnat s žoviálním stylem, typickým pro některé americké kazatele (který překladatelka dokonale převedla do češtiny). Ale nemohl jsem neobdivovat hloubku poznání Bible, samozřejmost hlubokého života s Biblí – a originalitu interpretace (ale ne dezinterpretace!) Bible, jak se v této knize projevuje.
Měl jsem z té knihy pocit dobře a pevně skloubené stavby.
Je to vlastně učebnice, příručka pro vedení seminářů v církvi, po každé kapitole následují kontrolní otázky.
Vřele ji – jako typický farizeus, který se v ní poznal – doporučuji všem svým bratřím farizeům, především těm, které by to urazilo, kdyby je někdo označil za farizeje. A zejména těm z nich, kteří nešetří silami v boji za správnou podobu a očistu církve.
K tomu alespoň jeden citát (s. 115–116).
„O nezdravé křesťany a nezdravé sbory nikdy nebude nouze. Jediným místem, kde jich bude nedostatek, jsou naše idealizované představy o minulosti. A v tom tkví tři velká pokušení udělat si z minulosti modlu.
Tím prvním je myslet si, že dnešní hříchy a selhání jsou něčím novým a výjimečným. Tato představa je úplně mimo. Je to lež. Lidé, kteří jí věří, se stávají zoufalými a cynickými, slepými vůči tomu, co Bůh dělá v dnešní době, zatímco svou mysl upínají k tomu, co dělal v minulosti.
Tím druhým je chrlit kolem sebe hněv a znechucení. Podobně jako Jakub a Jan (kterým dal Ježíš přezdívku Synové hromu) můžeme na ty, kdo kdo odmítají Ježíše, chtít seslat oheň z nebe. Ježíš ale nekáral Samařany, kteří ho odmítali; pokáral Jakuba a Jana za jejich bezcitnou reakci (Mk 3, 17; Lk 9, 51–56).
Za třetí jde o snahu pomáhat Ježíši tím, že budeme vytrhávat všechen plevel, který vidíme růst mezi pšenicí. Ježíš říkal, abychom to nedělali. S plevelem bychom nutně vytrhli i pšenici. Řekl, že se o to postará po svém návratu na zem (Mt 13, 24–30).
Všechna tato tři pokušení využívají ty nejlepší motivy a touhu hájit Boží slávu a očišťovat jeho církev. Pokud však některému z nich podlehneme, nebudeme ani hájit jeho slávu, ani očišťovat jeho církev. Místo toho uděláme obří krok k tomu, že se budeme méně podobat Ježíši a víc farizeům – sice třeba s dobrými úmysly a nechtěně, ale i tak farizeům.“