Slova svatého evangelia podle Marka:
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. (Mk 6, 30–34)

Když jíme jídlo, tak si užíváme jeho vzhled a chuť. Potom přichází trávení, kdy už bez našeho přičinění dochází k tomu, co neovlivníme, je to skryté – naštěstí. Ne chuť a vzhled, ale trávené jídlo nám dodává sílu pro život našeho těla. Jak je velmi důležité pro maminku, když její novorozeně potravu přijímá a trávení probíhá k jeho růstu a prospěchu! Jak to je s přijímáním Božího slova a těla – pro naši duši, pro náš věčný život?
Naše trávení Božího slova začněme přemýšlením nad vstupní modlitbou: „Bože, buď stále s námi…“ – Pán Bůh s námi je stále – jen my si to často a dlouze neuvědomujeme – „a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili...“ – Pán Bůh nás stále volá ke službě – jen my si to velmi často neuvědomujeme nebo sloužit nechceme – „rozmnož naši víru, naději a lásku…“ – tyto božské ctnosti jsme dostali v plnosti už při svatém křtu – ale zase: jak často (pokud vůbec) na toto bohatství myslíme a z tohoto nesmírného bohatství čerpáme – a na co? – „abychom věrně plnili tvá přikázání.“
V prvním čtení (Ez 2, 2–5) nám Pán Bůh připomíná, že se o nás stále stará. Když se nestarají – vůbec nebo špatně – ti, kteří to dostali za úkol, rodiče, učitelé, kněží, tak Hospodin pošle jiné – lepší. Ve slovech žalmu (Ž 23) na tuto naději odpovídáme uvědoměním si této pravdy: Hospodin se stále dobře o nás stará – v plnosti. Svatý Pavel nás utvrzuje v přesvědčení, že toto se může dít – jako všechno dobré a věčné – jen skrze Ježíše Krista (2Kor 12, 7–10). V nikom jiném není spásy. Kde hledám já zdroj pokoje, štěstí, zdraví?
V evangeliu jsme slyšeli, jak učedníci po splnění úkolu přicházejí zpět k Pánu Ježíši a vyprávějí mu, jak to všechno probíhalo. Proč? On to všechno ví! Je to kvůli nim samým, aby radost z plnění Božího díla je znovu naplnila.
V tomto týdnu jsem viděl dokument o skutečně věřících lidech, kteří se – podobně jako první učedníci Pána Ježíše – podělili o dary, které jim přinesla jejich víra a věrnost Bohu.
Začátek byl velmi špatný – podobný, jako v mnoha dnešních rodinách – konec jiný – dobrý. Manželka a maminka tří dětí, která se cítila neoceněná – manželem a společností – podlehla pokušení, které přišlo skrze cizího muže, který dokázal ocenit její krásu, šikovnost a vše ostatní. Bylo to tak silné, že to vyústilo v její odchod od manžela a dětí. V té chvíli se u jejího manžela projevila síla jeho víry a svátosti manželství. Odjel s dětmi na pouť do Medjugorje a tam začali duchovní boj za záchranu manželky a maminky. Každý den se za ni modlili svatý růženec, obětovali za ni půst a bolesti. Mnoho blízkých jim to rozmlouvalo, ale oni vytrvali – přidávali do svých modliteb i toho cizího muže. Po pěti letech přišel zlom. Jedno z dětí si velmi přálo, aby maminka byla s nimi při jeho prvním svatém přijímání. Maminka jeho prosbu splnila a oni jako rodina byli po dlouhé době spolu v kostele. Ve chvíli přijetí eucharistie se v jejím nitru ozval hlas: „Ty nesmíš – oni mohou. Můžeš si za to sama.“ Z jejích očí začaly téct slzy bolesti. Bolesti, která se stala příčinou jejího návratu k rodině. V závěru tohoto svědectví žena se šťastně usmívala a muž plakal – a oba chválili Boha za jeho nesmírné milosrdenství.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za dar víry, naděje a lásky. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatých Vojtěcha a Ambrože (patroni dnes křtěného vnuka) a všech svatých prosíme o věrnost tvým příkazům a tvé vůli. Skrze Krista našeho Pána. Amen.