Slova svatého evangelia podle Jana

Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe?' Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha.' Každý, kdo slyšel mého Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6, 41–51)

Do srdce každého člověka Pán a Dárce života vložil nesmírnou touhu po životě. Tato touha se projevuje – mimo jiné – hladem, který je hmatatelnou touhou po pokrmu.
Když jsem byl malý chlapec, tak jsem poslouchal vyprávění starého muže, který byl vojákem v první světové válce a stal se legionářem. V době, kdy nám ve škole vyprávěli o Sovětském svazu jako o zemském ráji, kde zítra je už včera, nám tento – v obci velmi vážený – muž vyprávěl o skutečném životě v bolševickém Rusku. Z jeho vyprávění si pamatuji doslovně jednu jedinou větu: „Děti, vy nevíte co je to hlad. Vy, když říkáte, že máte hlad, tak máte jenom chuť. Hlad bolí, skutečný hlad je obrovská bolest.“ A k našemu zděšení vykládal co vedeni hladem jedli.
Prorok Eliáš touží po smrti. Hospodin místo anděla smrti mu posílá po andělovi pokrm, který mu dá sílu jít životem dál.
V každém člověku je zvláštní rozpor. Na jedné straně toužíme – a projevujeme to ve svých přáních – po dlouhém životě, v padesáti sobě nebo druhým přejeme jednou tolik, a tak dál a tak podobně; na straně druhé, když navštívíme velmi starého, nemocného, nemohoucího člověka, tak si v duchu říkáme něco podobného jako Eliáš – nebylo by lepší, kdyby ten člověk zemřel? Nebo: toho bych se dožít nechtěl.
Správnou a pravdivou odpověď hledejme u Pána Ježíše. Nejděme cestou jeho současníků, kteří reptali. Jaké je dnešní reptání v souvislosti s Chlebem života? Reptání takzvaných praktikujících katolíků? „Ach jo, zase musím do kostela.“ „To bude zase dlouhý.“ „Ten náš farář to zase prodlužuje.“ „Mně to nebaví.“ „Co tam mám dělat?“ A tak dál a tak podobně.
A tak služebníci eucharistie vymýšlejí různá vylepšení, zkrášlování, zabavování, která vrcholí poučkou: „Udělej to kratší, budou tě mít radši.“
Správná cesta k ŽIVOTU vede skrze životy svatých.
Svatý otec Pio sloužil mši svatou – při které nesmírně trpěl – tři hodiny. Proč na tuto mši svatou čekali lidé ve frontě několik hodin? Toužil otec Pio po přelétavé lásce těchto lidí? Nebo mu šlo na prvním místě o Pána Ježíše?
Dnešní světice – svatá Klára. Bývá znázorňována s Nejsvětější svátostí. Kolik času strávila v adoraci. Dvakrát požehnáním monstrancí, v které je Pán Ježíš osobně, stále přítomen – zachránila město před nájezdníky.
Dnešní světice – svatá Filoména – divotvůrkyně 19. století, která žila ve století čtvrtém – obětovala svůj život pro víru v Krista. Stále se přimlouvá za ty, kdo ji prosí o přímluvu, stále Pán Ježíš skrze ni koná zázraky.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za touhu po životě věčném. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatého otce Pia, svaté Kláry, svaté Filomény a všech svatých prosíme o pokrm, který nám dáváš, sám sebe v eucharistii. Prosíme také za ty, kteří svaté přijímání odmítají nebo přijímat nesmí. Skrze Krista našeho Pána. Amen.