Před několika lety jsem se loudal ulicemi východoněmeckého městečka.

Nakukoval do výloh, občerstvil se v cukrárně, ale především procházel místní chrámy. Strohé, gotické, luteránské kostely s rozloženou Biblí na místě našeho oltáře a dominantně umístěnou kazatelnou. Sochy a obrazy nahrazovaly výstavy moderního umění, upoutávky na večerní koncerty a prezentace humanitárních sbírek pro rozvojové země.
Až k polednímu jsem narazil na katolický, novobyzantský kostelík. Nebyl ani ze čtvrtiny tak rozlehlý, jako navštívené chrámy. Na oltáři, nad svatostánkem, byl výjev Nanebevzetí Panny Marie, po stranách kněžiště stály sochy Nejsvětějšího srdce Ježíšova a Panny Marie, v boční kapli obraz Božího milosrdenství od sv. Faustyny. Dál pokračovat nemusím. Všechno to byly odlité sochy či malířské reprodukce. Žádné velké umění. Ale mně bylo najednou tak nějak do zpěvu. Cítil jsem, že jsem doma!

Rodina mé sestry se před nedávnem vrátila z dovolené na Slovensku. Mimo jiné vyprávěli o tom, jak moc se změnilo místo mariánského zjevení v Litmanové. Jak vyrostl nový kostel, přibyly silnice i potřebné zázemí. A vzpomínali jsme na dobu, kdy tam, v kopcích nad vesničkou nedaleko Staré Ľubovni, stála jen salaš...

Dlouho jsem nechápal, proč se něco takového, jako jsou zjevení na určitých místech, objevení zázračné studánky, děje. Proč se z takových míst postupně stávají cíle poutí, rostou na nich kostely nebo alespoň kapličky. Na Turzovce, ve Filipově v Čechách a na desítkách dalších míst.

Musel jsem dostat pěkných pár životních facek a dožít se dnešní, pro křesťana bezmála šílené doby, abych pochopil. Na tahle místa chodíme my katolíci domů! Jsou to takové majáky, které pro nás svítí v bouří zachváceném světě. Přístavy, které nabízejí klidné spočinutí a posilu před dalším zápasem.

„Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójímem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí,“ říká Bůh skrze proroka Ozeáše svému národu (Oz 11, 7–8).

Bůh nás nerozmazluje. Ale Jeho pomocná ruka není nikdy daleko!