Byl jsem v pubertě, víra pro mě byla důležitá – a tak mě leccos napadalo: „Pane faráři, je Bůh šťastný?“

„Co???“

Tušil jsem, že kněz tuší past, že kdyby mi řekl „ano“, můžu poukázat na zlo a utrpení ve světě, když řekne „ne“, zeptám se, jak máme být šťastní v nebi my, když ani sám Bůh šťastný není...

Ale přesto jsem dotaz zopakoval, hlasem co nejmírnějším, téměř tichým: „Pane faráři, cítí se Bůh šťastný?“

Pár sekund ticha a: „Ano, protože stále odpouští.“

Dodnes jsem se s tou odpovědí docela nevyrovnal. Vrací se mi často; a čerpám z ní.

Nevím vlastně doopravdy, zda rovnice „šťastný = ten, kdo odpouští“ platí pro Pána Boha. Ale vím, jak do značné míry platí pro člověka.

Kdo neodpouští, žije ve světě zlých lidí, a to zejména ve svém okolí; kdo neumí odpouštět, má v srdci velikou skříň plnou kádrových materiálů na lidi, které zná, osobně i třeba jen z médií; mění se sám postupně v kartotéku cizích hříchů. Svět okolo něj černá. Jeho životní prostor se zmenšuje a jemu samému je stále více smutno. To v lepším případě – v tom horším se mění v mstitele, reformátora-amatéra a třeba i v teroristu.