Řeč se vede, voda teče, říkají lidé. A platí to i pro naše slova v modlitbě, pokud jsme křesťané a pokud se modlíme k Bohu. Tak nějak potichu, v duchu, spoléháme na to, že Bůh naše slova úplně vážně nebere, že ví, že něco křičíme, křičíme i k němu – ale za chvilku už nevíme, co že to bylo, bez čeho jsme se, jak nám připadalo, nemohli obejít...
Bylo by to to nejhorší, co by nás mohlo potkat, kdyby Bůh vyslyšel ihned všechna naše přání, všechny naše modlitby.
To je vážně jako na celý život, vážně až do smrti? Že když se rozvedeme, tady v matrice budeme pořád manželé? diví se snoubenci, kteří chtěli mít svatbu v kostele, protože je to hezčí – a teď najednou váhají.
Co vlastně bereme vážně? Jistě, své zdraví, hlavně zdraví, říkají lidé, na prvním místě zdraví, to ti starší, se zdravím se udělají největší zisky; mladší zas adrenalin, adrenalinové zážitky, něco zažít, něco si užít... Ale svá rozhodnutí, své postoje ke světu okolo nás? Vůbec je vážně nebereme! Nějak bylo, nějak bude, říkají lidé. A: když nejde o život, tak jde o houby...
Je pro nás někdy překvapivé, když v nějaké situaci zjistíme, jak vážně nás a naše rozhodnutí přijímá Bůh. Jak pozorně slyší i všechny naše modlitby. Bůh nás bere vážněji, než my bereme sami sebe.