V jedné knize jednoho kněze (a není teď důležité, ve které knize a kterého kněze) jsem četl toto: „... jak jsem jel rychle po dálnici, na náledí jsem dostal smyk a letěl z přivaděče dolů a pak po zamrzlé stráni a auto dostalo hodiny a několikrát se otočilo jak káča a rozbil jsem nárazníky a dveře a zrcátka a dopadl na zmrzlé pole u Pohořelic...“.
A kněz dále píše, jak vystoupil z vozu, „kterému ještě svítila světla a běžel motor“.
„Moc jsem chtěl někomu blízkému zavolat a vytáhl jsem z kapsy telefon. A tehdy mi došlo, že nikdo blízký není a že mám mnoho bratří a sester, ale ve své úzkostlivosti nikoho, komu bych mohl v pátek v jedenáct večer zavolat...“
Už dlouho jsem nečetl děsivější text.
A řeknu rovnou a upřímně, proč mi tento text připadá tak strašný. Už jenom představa, že někdo přežije vážnou dopravní nehodu, takovou nehodu, která lehce mohla být smrtelná, vystoupí z auta a první co udělá, je, že vezme do ruky mobil, mi připadá jako ze zlého snu.
„... a tak jsem jen svíral bezmocně telefon v ruce a věděl, že je to jako v té písničce a že všichni moji známí teď spí, spí, spí doma s manželkami a že není na světě nikdo...“
Rozumíte? Šílená samota, nikdo, pustá, zamrzlá pláň! 
Vím, o čem mluvím. Také žiji v celibátu. Taky občas myslím na to, že moji přátelé spí doma s manželkami a já nic. Také jsem zažil nehodu, která mohla být smrtelná (a také jí předcházela nějaká osobní historka, to už tak bývá, člověk prožívá různá setkání). Také jsem tenkrát jel nepřiměřenou rychlostí a na náledí vyletěl ze silnice jako čamrda, jen s tím rozdílem, že můj Peugeot tenkrát nedostal hodiny, nýbrž dopadl na střechu a znova na kola a znova na střechu... Také jsem vystoupil z vozu a rozhlížel se po zasněžené pláni. Ale dodnes vím, že první myšlenka, která se mi tehdy vynořila v hlavě, a vlastně ještě při dopadu v točícím se autě, byla modlitba k Pánu Ježíši Kristu a k Panně Marii, díky za to, že jsem přežil, díky za Boží blízkost a za ochranu a prosba, abych život, takto mi znova darovaný, nadále prožíval smysluplněji...
A vůbec ne smutek ani osamělost, ale jen radost, radost z Boží blízkosti a pomoci. Na to, že mám v kapse mobil, jsem si tehdy ani nevzpomněl.
Tedy vzpomněl, ale až za chvilku, když jsem zavolal odtahovou službu a policii.
Ne, nezlobte se na mě, ale kněz, který přežije dopravní nehodu, a první, co potom udělá, je, že vezme do ruky mobil, aby promluvil k někomu blízkému, a na Boha si ani nevzpomene, to je postava z hororu. A ještě přitom prožívá pocity smutku a osamění – postava z hororu, jenom z hororu. Takový člověk se vůbec neměl stát knězem.
A budiž poznamenáno jen na okraj, že jaký je vztah k Bohu, takový je vztah k lidem. Mám nejméně deset přátel, kterým bych se nerozpakoval volat třeba ve dvě nebo ve tři v noci, kdyby to bylo potřeba.
Tak.
Asi tolik.
Howgh – abych končil nějak civilně, a ne zbožně...