Dne 22. února je svátek Stolce svatého apoštola Petra. Nejde o žádný novodobý vynález, do kalendáře nebyl vložen ani po Druhém vatikánském koncilu ve 20. století, ani po definování papežské neomylnosti v 19. století, ani jako reakce na osvícenství a ani ve vrcholném středověku; slavíme jej už od 4. století.

Stolec Petrův je – i lidsky vzato – ta nejobdivuhodnější instituce na světě; za více než dva tisíce let svého trvání prošel všemi peripetiemi, které si jen dokážeme představit, a stále trvá a stále, pokud nejsme předpojatí, vnímáme, jak právě skrze tento úřad mohutně působí v církvi Duch Svatý. Jestliže je Pán Ježíš pro mnohé „znamení, jež bude odmítáno“ nebo „znamení odporu“ (srov. Luk 2, 34), platí to i pro toho, na kom Pán Ježíš vybudoval svou církev (Mat 16, 18).

Petr dnešních dnů, jako papežové všech dob a časů, z pokladu víry vynáší věci staré i nové (Mat 13, 52).

Papež církev vychovává a vede ji úzkou cestou ke spáse (Mat 7, 14). Výchova ovšem má smysl jen tehdy, když je nepříjemná, jinak to není výchova (srov. Žid 12, 11 – a celá 12. kapitola Listu Židům) a dnes to cítíme zvlášť zřetelně.

Spousta lidí, hlavně těch, kteří se považují za důležité, si myslí, že právě oni jsou povoláni, aby současného papeže ne poslouchali, nýbrž soudili a korigovali. Jedni směrem doprava, jiní doleva. Ale království rozdvojené, které nemůže obstát (srov. Mat 12, 25), je církev, v níž tak mnoho lidí nevěří, že právě skrze papeže nás vede Bůh.

Odpor vůči papeži ze strany lidí, kteří už vědí všechno a nechtějí se měnit a nechtějí se nechat vychovávat, je silný. Svatý otec nás totiž vede na skutečně nové – i když staré – a pro mnohé z nás nepředstavitelné stezky: napomíná nás, že křesťanství není, když se pyšníme, že my jako jediní máme pravdu a celý ostatní svět tone v bludu, říká nám, že následování Pána Ježíše nespočívá v tom, co nejvíce odsuzovat hříšníky, ale naopak, že čím je lidská bytost ubožejší, tím více ji máme objímat křesťanskou láskou; učí nás, a to především příkladem svého vlastního jednání, že všichni lidé bez rozdílu jsou bratři a sestry, Fratelli tutti; že nejde ani tak o to, vést s jinověrci „dialog“, ale především je přijímat a milovat. Je to papež Božího milosrdenství.