Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě (První kniha Mojžíšova 3, 8).
Můj Bože, to jsem já. Stydím se, protože si před tebou připadám nahý. A schovávám se před tebou do křoví. 
Stydím se před tebou, protože vím, že nejsem oblečený a upravený tak, jak bych měl být, abych se ti líbil. Abych tě nepohoršoval. Chybí mi slušné oblečení poslušnosti a dobrých skutků, a místo toho mám na sobě škaredé hadry pomlouvání a poživačnosti, lenosti, sobectví a dalších možných hříchů. 
A tak se tvářím, že o tobě nevím, když slyším tvůj hlas v zahradě svého života, schovávám se před tebou, i když vím, že je to hloupost, vždyť jsi vševědoucí. Dělám to v naději, že přistoupíš na moji hru a nebudeš se chtít se mnou setkat, teď, dokud jsem neupravený. Ale příště, příště už budu, určitě budu...