Součástí současné vyhrocené volební kampaně na Slovensku je i otázka medvědů. Jsou přemnožení, nebo nejsou přemnožení? Když vidím ve zpravodajství záběry medvědů, říkám si, že tyto velké a krásné šelmy se chovají jako typičtí bezdomovci: přehrabují se v popelnicích, živí se odpadky a nejsou s to najít své místo ve společnosti.
Ve slovenských horách se medvědi udrželi, u nás ne. Úplné vyhubení velkých šelem, medvědů a vlků, ale i hlodavých bobrů vnímali naši předkové v 19. století ryze pozitivně jako součást civilizačního procesu – k němuž patřilo i budování železnic vedoucích i do zemědělských krajin s malými městečky a hlavně výstavba továren s parními stroji, které spalovaly uhlí. Země se tak stávala civilizovanější, obyvatelnější a bohatší. Dnes jsme ještě civilizovanější a ještě víc bohatí: vlky u nás s velkými náklady a s problémy do krajiny vracíme (medvědy zatím ne), lokální železnice rušíme a spalování uhlí považujeme za zločin.
Když vidím záběry slovenských medvědů u popelnic a čtu o strachu obyvatel z těchto šelem, je to pro mě symbol toho, že pokrok a vývoj není nic lineárního, směřujícího jen s malými zákruty a zdrženími přímo vpřed, k jasnému a nespornému cíli, kterým je ráj na zemi. Idea ráje na zemi zůstávala a spojovala často i protichůdné ideologie, měnily se jen jeho znaky. „Z komína se kouří, slunce oči mhouří. Mhuř jen oči, mhuř, však kdyby se nekouřilo, bylo by nám hůř,“ veršoval (v básničce pro děti) František Hrubín.
Naše civilizace je jako deka příliš krátká: zakryješ si ramena, mrznou ti nohy, zakryješ si nohy, mrznou ti ramena. Ne, samozřejmě neodmítám civilizaci a nevyzývám k návratu do divočiny, budujme bohatší a obyvatelnější svět – jen s vědomím, že to v zásadě neumíme, že je to vždy cesta tápání, že ráj na zemi není a nikdy nebude, že pravý ráj je jinde.